Diskuze : Drbárny : Drbárna o čemkoliv

No, na chuť být sama je nejlepší být sama, ne? Jako jasně, občas se to trochu obtížně zařizuje, to nevím, jak máš.

Ale prostě já svou potřebu samoty (poměrně velkou) řeším maximálním dopřáváním si samoty, potřebuju ji nutně, nechci bez svých okamžiků samoty být.
Protože mám zatím malé děti, tak samotu holt "čerpám" jen ve chvílích, kdy je jiná dospělá osoba zajistí, ale tak prostě večer, když přijde manžel, jdu ven, nebo když hlídá tchyně, jdu buď ven do lesa (klidně si vyjedu třeba půlhodinku autobusem do lesa někam dál), nebo občas k některým ze svých přátel, u kterých můžu být sama. S některými to tak máme nastavené, že umíme být podle dohody spolu jak spolu, tak spolu každý sám, a klidně si v jejich domácnosti můžu zalézt a dělat svoje, klidně jen být sama ve své hlavě. No a úplná vzácnost je být sama u sebe doma, to teda problém je, letos extra velkej, pořád doma alespoň jedno dítě bylo, ale... tak holt nemůžu mít všecko zatím, no :) Děti poodrostou.

KOnzervo,
tak u mě se to právě prací od-do v kolbence v openspace strašně prohloubilo. Práci nějak dám a domů jdu jako zpráskanej pes, překomunikovaná a přesycená lidmi.
A třeba můj táta odchodem do důchodu hodně ožil, práce mu nikdy nechyběla ani chvilku. A lidi taky ne.

tyhle stavy u mne přicházejí pokaždé v rámci mého období splínu... toužím po chatě na samotě v lese, bez příjezdové cesty, obehnané vysokým plotem... toužím strávit aspoň týden bez lidí, aby na mne nikdo nemluvil, nedíval se, nekomunikoval...
v časech nejhorších toužím zalézt do lesa, lehnout si pod strom a počkat až přijde konec (a mé zákeřné já mi hned v duchu šeptá "po 5 minutách by tě bolela záda, kyčle, pak bys nemohla vstát, táhlo by ti na záda a modlila by ses, aby ti někdo pomohl na nohy" )
v reálu utíkám do sauny - tam se prohřeju a pak v odpočívárně ležím v tichu, nekomunikuju a čerpám energii... teď s podzimem jsem zase začala chodit 3x týdně
(úplně nejlepší odpočívárnu mají v saunii, tam se nesmí mluvit!!! )

Krajino,
já nějak nepotřebuju kolem sebe žádné lidi. Ale právě sama sebe k nějaké aktivitě vybičuju jenom ztěžka, Ze všeho mi zbylo už jenom to plavání a venku, do bazénu mě to už netáhne a přestala jsem jezdit na kole, chodit na delší procházky, nechodím už ani do hospody...

Krajino,
mě už výčitky nehoní. A taky jsem toužila být sama a teď jsem sama prakticky veškerý volný čas a nevadí mi to, ale má to na mě nepřímo dost destruktivní vliv. Není to tak, že bych znovu zatoužila po lidech, to vůbec, ale prostě hniju a postupně mi odpadají další a další aktivity.