Diskuze : Hlavní : Mezi námi ženami

Zajímavá diskuse. Celoživotní kamarádku asi nemám, ve smyslu společného sezení v lavici na základce. Mým životem prošlo pár báječných lidí (mám kamarády i chlapy), se kterými se sice nestýkám nijak pravidelně, ani často, ale víme o sobě a navážeme kdykoli, kdekoli. Mám přátele - kamarád je v tomhle okamžiku silné slovo - i ze svých dospělých dětí, jejich kamarádů a partnerů a vlastně občas i rodičů. Jsem v tomhle asi trochu chlap, mám kamarádku na chození na filharmonii, kamarády na kytarové večírky nebo naše kostýmované víkendy, ale jsou to pokaždé jiní lidé a není to asi to, co některé z vás popisovaly. Mým největším kamarádem je asi můj manžel, zlí jazykové o něm tvrdí, že je víc ženská, než já, já si myslím, že se prostě doplňujeme, v průběhu 40 let co jsme spolu, jsme si různé role mnohdy i vystřídali (třeba ve smyslu kdo loví mamuta a kdo chrání domácí oheň). Aktuálně jsem se svým sociálním životem naprosto spokojená, jaký si ho udělám, takový ho mám. A zároveň - zcela aktuálně - vnímám, jak velký průšvih bych měla, pokud bych zůstala bez manžela. Je čtvrtý týden mimo domov, praktické věci si sedly za pár dnů, ale i když se za ním snažím jezdit, prostě mi chybí - teď a tady, i když prakticky by to znamenalo, že teď sedíme každý u svého kompu a dost možná až já půjdu do postele, on už bude dávno spát (nebo naopak).

"Až když mám pocit, že se tlemím naprosto nepřirozeně, vznikne na mém obličeji cosi jako decentní úsměv
Možná taky důvod, proč mnohé stárnoucí ženy vypadají jako pořád naštvané."

Jojo!
Já jsem získala tuto zpětnou vazbu z fotografií.
Také jsem s překvapením zjistila, že teprve když udělám nepřirozený křečovitý "výtlem", který by mi vůbec nepřišlo na mysl dělat, vypadá to na venek jako ten pravý sympatický úsměv.
Jinak se musím mezi lidmi hlídat, abych držela obličej zvednutý alespoň do neutrálního výrazu.

"že když se mi budou dívat do očí, poznají tu uvnitř ("oko, do duše okno)..."

to jsem si nikdy takhle nevykládala, když jsem byla schopná občasného očního kontaktu, bylo to vysloveně jen ku prospěchu (menší zábrany) a pokud je pravda to s oknem do duše - tak viděli, že překonávám ostych, že jsem nejistá, že se pracně snažím co nejlépe se vyjádřit - a to byla pravda, takže pokud to zahlédli, mohlo mi to jenom pomoct...

když se ale naštvu, když mě někdo urazí, nebo když zasahuji, protože někomu je ubližováno (mému dítěti, ale i cizímu), koukám prý jako vrah - ty velké tmavé oči prý lehčí nátury přišpendlí na místě...je mi to líto, jelikož takhle se dívala máma většinu dětství a já z toho měla hrůzu - ale na chlapa-alkoholika, co moje dítě bezdůvodně plácnul, nebo na sousedku, s níž mi už přetekla trpělivost (opakovaně odkládali svůj zahradní odpad na náš pozemek), to platí výýborně - hned máš respekt. Nazvala bych to s nadsázkou "vnitřní svině" (odvozuji to od termínů vnitřní dítě a vnitřní bohyně) a je vynikající ji občas vytáhnout.

Já jako dítě hrozně nesnášela dívat se do očí dospělým, ráda jsem je pozorovala z bezpečí dětského úhlu, ale přála jsem si být neviditelná, aby na mne nemluvili, hlavně aby nebyli "vtipní" a nekomentovali moje vlasy a oči ("teda ty máš černé oči, že ty si je nemyješ, HA HA HA"
Pak jsem se bála, že když se mi budou dívat do očí, poznají tu uvnitř ("oko, do duše okno)...
A pak někdy kolem nástupu do školy jsem objevila kouzlo, když dopředu nastrčím tu "společenskou já ", může se za ni ta opravdová schovat... A ta "společenská" může koukat do očí každému a vidí ty lidi uvnitř
A když se usmívá, působí jako moc milá holka a pak dokonce může říkat i zlé věci a nikdo ji neobviní, že je zlá a ironie je skvělá zbraň
No a pak už jen stačilo po střední škole odnaučit se říkat zlé věci a byla tu milá paní popravdě ta funguje celkem dobře, dokud nejsem unavená... Výhoda toho, že je nás v té hlavě tolik

t”…zapojení svalů, které ještě nedávno stačilo k milému úsměvu teď už stačí sotva k tomu, aby vyrovnalo ty pokleslé koutky, ale už to není jednoznačný úsměv :-( Až když mám pocit, že se tlemím naprosto nepřirozeně, vznikne na mém obličeji cosi jako decentní úsměv.”

Ale to je hezky