Syn byl taky poprvé u babičky když měl 2 roky. Já to obdivovala, protože já celé dětství nešla nikam na noc - nikdo by mě tam nedostal - nechtěla jsem ... On si prostě sbalil kufřík a jel. Já volala asi co 2 hodiny nervnozní jak to zvládá. No zvládal to super - já méně
) Dneska jsem ráda, že je takový a klidně tam na pár dnů odjede, protože mám docela rizikové těhu a jsem ráda, že si můžu odpočinout a on je u babi velmi spokojený.
Když tam jedem někdy jen na kafe tak většinou přemlouvá, že tam chce zůstat (když nemáme nic domluveného tak prostě zůstane když může, když ne trvám na svém a prostě jede domů ač mnohdy kňourá.
Vůbec si nemyslím, že by mě měl mít míň rád .. prostě je tam spokojený a já jsem za to v téhle mé situaci fakt šťastná a vděčná, protože mě pravděpodobně čeká docela dlouhá hospitalizace (možná i dva měsíce nebo ještě kus dál) a tak jsem aspoň o chlup smířenější, že to nějak snad zvládne.
Jinak souhlasím, u babičky se chová bez mé přítomnosti mnohem lépe než když je tam semnou nebo když je doma. Je to prostě ne výchovou - moje mamka mu nedovolí dělat kraviny, ale prostě jde na něj "jinak" ... není s ním pořád a tak spolu vychází prostě jinak a malý si nedovolí to co si dovolí ke mě. Nicméně řekla bych, že je to celkem normální chování - aspoň mi to tak potvrdilo více lidí.
Já jsem taky matka co hodně špatně nese odloučení od svého dítěte (řekla bych, že to máš podobně). Mě je třeba líto ho dát i ve 3 letech do školky a tak tam nechodí (sice má k tomu ještě i jiné důvody, ale ve 3 letech mi prostě příjde malý) ... Na druhou stranu jsem si už zvykla, že k našim jezdí docela pravidelně a teď v mém stavu to fakt docela oceňuju, protože bych s ním musela pořád běhat venku a něco vymýšlet a já jsem teď fakt ráda, že žiju.
Takže neřeš, buď rád, že je tam rád a že máš hodnou babičku, která se umí postarat. A to víš, že ji to dělá dobře, že o ni malý pláče - prostě ji to vnitřně těší, že ji má rád a že se mu u ni líbilo - o ničem jiném to prostě není.