Mám oznámit psychické týrání?

Už po několikáté mám dilema a ráda bych, kdyby mi poradil někdo, kdo má zkušenost s podobným oznámením. Pomohlo to?

Problém je v tom, že je těžké určit, co ještě není a co už je psychické týrání. Na stránkách Fondu ohrožených dětí jsem našla něco jako definici: Za "týrání" ve smyslu trestního zákona se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které postižená osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří... není nutné, aby šlo o jednání soustavné ani aby vznikly následky na zdraví. V praxi se nejčastěji vyskytuje týrání fyzické, spojené prakticky vždy s týráním psychickým, přinejmenším ve smyslu obav z dalšího týrání. Není však vyloučeno ani týrání pouze psychické - zavírání do temné místnosti, deptání dítěte výhrůžkami, nadávkami, vzbuzováním strachu, výsměchem apod.

Případ, který mě trápí, by definici odpovídal. Ze zákona dokonce platí oznamovací povinnost. Jenže to oznámím a co? Sociálka (a policie) se v tom začne vrtat a nejspíš nic nezjistí. Pročítala jsem případy týrání dětí popsané na FOD a prokázané psychické týraní se tam vyskytuje jen sporadicky (u skoro dospělého kluka, který byl schopný svou situaci posoudit a bránit se sám). A toho se právě bojím - že se nic nespraví, spíš naopak - dotyčná matka bude mít potvrzeno, že je její chování vůči dětem v pořádku, a třeba ještě přitvrdí, aby se (bůhvíkomu) pomstila. Z její povahy je prakticky vyloučeno, že by nějak uznala, že něco dělá špatně, pokusů o domluvu už bylo dost. Bohužel neexistuje člověk, kterého by respektovala - a i kdyby existoval, respekt by se vypařil, jakmile by si dotyčný dovolil mluvit jí do výchovy. Nebo myslíte, že pokud neuspěli její blízcí, úředníci uspějí? Jak by to vlastně řešili, kdyby shledali, že se oznámení zakládá na pravdě a situace je vážná - je tam jen represe a případné odebrání dětí nebo i nějaká snaha o pomoc a nápravu při zachování rodiny pohromadě? Možná by mi pomohlo, kdybych znala nějaké případy, ve kterých se někdo konečně odhodlal a psychické týrání oznámil.

Jedná se o úplnou rodinu, dvě děti 12 a 9 let, otec většinu dne v práci, matka despotická, nervní, nezralá, skoro bych řekla sociopatická (chová se poněkud neurvale i k dospělým, i k vlastním rodičům), neempatická, líná. Dětem sprostě nadává, křičí na ně, ponižuje je, vyhrožuje jim, bije je (nevím, jak moc krutě, modřiny nemají), svým způsobem je zanedbává (oba měli problémy s řečí, nemají žádné záliby a většinu volného času tráví v bytě, nemohou chodit samy ven, na jejich držení těla je vidět dlouhodobý nedostatek pohybu, nemají pořádné kamarády, nemají se ani moc rádi navzájem). Jako - nekřičí na ně pořád, ale celkový její přístup k nim je neskutečně mocenský. A když se k nim takhle chová před lidmi, netroufám si představit, co se děje u nich doma za zavřenými dvěřmi. Otec je o něco rozumnější, ale občas použije podobné metody. Celá rodina se myje jednou týdně. Jinak ale navenek působí docela spořádaně. Starší už je docela rezignovaný, nic ho nebaví. Je ovšem vztekloun po matce, je na něm vidět, jak to v sobě dusí, když na něj vyjede, je asi jen otázka času, kdy to v něm bouchne. Objevují se signály volání o pomoc ("my máme tu nejhorší maminku na světě", "měla mě už zabít", "já se zabiju" a pláč, a prosby - pokud se děti zmíní příbuzným o nějakém konfliktu - aby o tom mamince neříkali, že by to pak bylo ještě horší). Mají strach, když si ušpiní oblečení, matka je seřve kvůli každé prkotině, a když po nich něco chce, musí to být hned. Děti se neumějí přiznat, když něco provedou, takže radši lžou, a když se na to přijde, je to ještě horší. Po prázdninách u prarodičů se netěší domů, spíš naopak, dokonce prý brečí.

Poradíte, pomůžete...? Jak byste se zachovali? Ale vážně, já to dilema řešila už několikrát - a vždycky zvítězila obava, že by se nic nezlepšilo, spíš naopak . A léta běží... Osobně si myslím, že psychické týrání může být i horší, než to fyzické, jenže je takové nehmatatelné, špatně prokazatelné... dokud si to dítě třeba ze zoufalství nesáhne na život, nepropadne drogám nebo se nechytí party (a i pak se může stát, že se k tomu přiřadí úplně jiné příčiny - třeba "byli jsme na ně málo přísní" ). No a nejhorší samozřejmě je, když dětem systematicky a dlouhodobě (byť jistě nevědomě) ubližuje jejich vlastní máma .