Re: Oznámit psychické týrání?

Dáňulo,

díky za názor, pochybnosti jsou na místě vždycky, neoprávněná udání se určitě vyskytují (viz Sunar V.I.P.) a doufám, že úřady dovedou posoudit případ od případu a nezasahují tam, kde to není nutné.

Nicméně, kdyby to mohlo být tak, jak popisuješ, vůbec bych se tím netrápila, natožpak opakovaně v průběhu několika let. Potíže jsem zaznamenala (a nejen já) už v době, kdy se druhé dítko narodilo - první tím bylo ve věku 3 a půl let degradováno pomalu na poskoka, najednou na ně tuplem nikdo neměl čas, bylo odloženo do školky. Pokud se vztekalo (jako že každé dítě v tom věku se vzteká, učí se pracovat s emocema), vztekali se na ně taky, takže se vztekalo ještě víc, s emocema teď neumí pracovat vůbec (skoro bych řekla, že se snaží žádné emoce nemít). Mluvilo špatně, to druhé pak ještě hůř, protože se zřejmě učilo od toho prvního (nikdo jiný s ním doma asi moc nemluvil, teprve jedna příbuzná rázně zakročila a dokopala matku dát je do logopedické školky). No a dál se to jen a jen stupňovalo. Prostě mocenská výchova (která je sice docela běžná) plus (řekla bych) nedostatek opravdové lásky (který už tak běžný není). Děti nejsou vychovávány, ale sekýrovány, a když se tomu (přirozeně) brání nebo prostě nereagují vždy a hned, ještě se přitvrdí. Jakoby ve jménu výchovy bylo dovoleno vše. Tohle může velmi snadno zklouznout k týrání.

Ona nepotřebuje pomoc v domácnosti, hodně prací zastanou děti, žijí v paneláku, takže jen běžný úklid, moc nevaří. Prarodiče má po ruce, její matka skoro kdykoliv pohlídala, když bylo třeba. Není to tak, že by byla se všema rozhádaná, ono se s ní dá mluvit, jen se jí nesmí "kafrat do výchovy" (no, vlastně do ničeho).

Svádět problémy na pubertu tedy (vzhledem k dlouhodobosti problému) nelze. Navíc si myslím, že puberta se dá přežít, jen to chce mít s dětmi dobré vztahy, které je ovšem třeba pěstovat od začátku, nečekat, že děti jaksi samy od sebe dostanou "rozum" (a kde by ho braly, když ani rodiče ho nemají? ). Ostatní příbuzní vycházejí s dětma dobře, tedy s každým zvlášť (jen s tím starším se to teď začíná horšit, a po pravdě se mu ani nedivím).

Ano, táhne se to už tak dlouho a zatím nikdo nenašel odvahu zasáhnout (kromě domluv, které nepomohly). Ani já ne . A o problému zdaleka nesvědčí jen svědectví dětí, na vlastní uši jsem nesčetněkrát slyšela, jak s nimi mluví, třeba "Drž hubu, xxx (=hanlivá forma křestního jména), blbě kecáš!" (dítě nechtě prozradilo, že se se sourozencem nepřetahují o ovladač k televizi, protože ten má pod palcem maminka, která sleduje ... (dlouhý výčet seriálů), "chceš po dyni?!" (za nějaký drobný prohřešek), jen tak mezi řečí jim vyhrožuje, že je zabije... Mluví velmi sprostě, velmi ponižujícím nebo ironickým tónem, křičí, z očí jí při tom šlehají blesky... a to nejen na své děti, ale na leckoho, kdo se odváží jí v něčem oponovat, jenže ten leckdo se na ni může vykváknout, kdežto ty děti jsou docela bezbranné. Jako na osobu, kterou by děti měly (a jistě chtěly) milovat a nacházet u ní bezpečí, fakt hnus.