Asi na syna moc křičím. Jak to změnit?

Poslední dny o to víc, páč hubnu a jsem protivná, protože nemám po ruce žádnou dobrotu a strašně mě mrzí, že jsem chvílema na syna docela ošklivá a když neposlechne, tak křičím. Co mám dělat, abych se ovládla? Abysme měli krásnej harmonickej maminkovsko-miminkovskej vztah? Tohle nás ničí oba, syn je pak strašně nešťastnej a moc pláče a chodí se tulit, a tak se tulíme a já si slibuju, že už křičet nebudu, ale nejde mi to. Občas kvůli tomu i brečím. Nechci, aby z toho měl nějaký trauma do dalších let. Jsem fakt taková strašná matka? Teď navíc je nemocnej a už třetí den tvrdneme doma, už mi leze na palicu pořád něco vymýšlet, stále je vyžadována moje asistence. Syn by už moc rád ven, dopoledne stál v předsíni u kočárku, ukazoval na dveře, nosil mi bundu a plakal, a já se marně snažila vysvětlovat, že je nemocnej a že půjdeme až zítra na kontrolu... Následný půlhodinový vztekání a hysterickej pláč k pohodě doma teda nepřispěl, co mám sakra udělat, abysme to doma měli hezký??