Re: Co vám dalo a vzalo soužití s nemocným, postiženým nebo starým členem rodiny?

Já mám zkušenosti asi dvě:
žiju v rodině se seniorem odjakživa (jako dítě a teenager jsem s babičkou měla dokonce společný pokoj), jsme vícegenerační soužití a já jsem za to obrovsky vděčná a užívám si každý den, kdy moje babička (80 let) může být s mým synem (2 roky). Je to pro oba nesmírně obohacující a ve štěstí strávený čas a přeju každému seniorovi, aby měl možnost mít v životě nějaké malé sluníčko, které mu rozzáří každý den. A je taky strašně vidět, jak senior, který má podobnou "zábavu", smysl života a důvod každý den vstát a jít se pomazlit s mrnětem, se udrží déle fit, má lepší náladu, neupadá do letargie.
Druhá zkušenost je s dědou, který před pár lety umřel, a ta zkušenost je taková, že v České republice je těžké, v mnoha místech nemožné, se o své staroušky postarat doma až do konce, i když rodina chce. Máma moc chtěla aby se mohla postarat o dědu, ale podpora systému je nulová, buď ho strčte do LDN, nebo si ho teda nechejte doma, ale pak nemáte nárok na žádnou pomoc. Když se bude dusit, mít bolesti atd., tak máte smůlu, už nás nevolejte, poraďte si sami. Na to si doma prostě netroufli, takže děda nakonec zemřel sám v LDN, což mámu dodnes mrzí. Dneska v tomto působí třeba Cesta domů a asi i jiné iniciativy, ale je to pořád málo, a hlavně dostupnost těchto služeb je třeba lepší ve městech, ale (u nás) na vesnici nulová.