Jak divoké děti zakončují týden

Dneska vám nebudu psát o pečení, už je to nuda. Včerejší dort je sice krásný a luxusní (ano čtete správně, opět jsem pekla) a podle mě je výborný, jenomže všichni členové rodiny jej označili jako hnusnej a nežral by ho ani pes.

Dnešní den začal krásně. Kamarádka pro nás přijela, abychom odjeli do mateřského centra. Můj syn stihnul během deseti vteřin, které nás dělily od branky , vlézt pod okap, kde byla louže až po kolena. Navíc si ho jako svůj cíl vybral pták s těmi největšími trávicími potížemi pod sluncem. No nic, alespoň měl tolik ohledů, že se trefil jen na gumovou bundičku.

V mateřském centru děti zlobily průměrně, synek ani jednou nepřišel se záchodovým košíčkem, ani nehrál hru „ucpi si svůj záchod“, za to se neuvěřitelným způsobem pozvracel, samozřejmě na koberec a vítězem největší trefy se stala jak jinak- no přeci maminka.

Odpoledne jsem si lehla na gauč, otevřela počítač a dětem vysvětlila, že jsem fáááákt unavená a potřebuju chvilku klid. Pět vteřin to tolerovaly. Potom začaly tak pekelně zlobit a provádět takový věci, že jsem se rozhodla investovat zbývající energii alespoň do vytření těch škod, který napáchaly.
Stačilo si však odskočit pro jar a synek bravurně jedním tahem vylil kýbl s vodou v předsíni. Kýbl s patnácti litry a trochou dezinfekce skončil pod mou krásnou skříňovou (překližkovou) stěnou z IKEI, kterou mám přes celou stěnu. Škody jsou veliké, protože máme křivou podlahu a tak je stále pod skříní několik litrů vody, která se nasákává do překližky a zřejmě to bude na odpis. Dceru, která chtěla vědět, co má dělat a pletla se mi pod nohy, jsem poslala do obýváku- ať se třeba staví na hlavu, hlavně ať mě to nechá uklidit. No stavěla se na hlavu děvenka tak intenzivně, že skopla obraz ze stěny.

Po takovýchto situacích, vždy bojuju s tím jak se zachovat jestli se mám teda řehtat, nebo si rvát vlasy- většinou nakonec upeču (spíš neupeču) dort. Dneska jsem se rozhodla, že se nakonec obětuju a dala jsem oběma dětem prstové barvy. A světe div se, vše zůstalo pouze na stole. Výsledkem je neuvěřitelný surrealistický dílo, který by mi záviděli v každým tetovacím salonu.

Všechno vám to píšu hlavně proto, že i když mě ty moje divoké a rozjívené děti občas (spíš dost často) pekelně vytáčejí, děkuju za každou vteřinu jejich neuvěřitelnýho řádění. Užívejte si taky ty svoje.