Re: Slovíčkaření

Podle mě to není slovíčkaření, které řeší jen dospělí. Moc dobře si pamatuju, jak jsem velmi citlivě vnímala v útlém dětském věku, co jak kdo řekl a jak to myslel (hlavně matka).

Buď to něco znamená, a pak z toho taky plyne, že pokud jindy neřeknu "buď hodné", je dítěti dovoleno "být zlobivé". Nebo to nic neznamená a dítě to zbytečně mate a řekla bych, že i ponižuje. Neříkám dětem, co mají dělat, a už vůbec ne, jakými mají být. Očekávám, že budou takové, jaké jsou, že se od přírody budou chovat správně, pokud bude vše kolem nich v pořádku. "Zlobení" je ve skutečnosti buď reakcí na to, že je něco špatně, a pak je na místě to napravit, nikoliv nutit dítě, aby svou přirozenost potlačovalo. A nebo vyžadováním/testováním hranic, a pak je na místě hranice vytvářet a střežit, nic víc nic míň. Chovat se správně samozřejmě zahrnuje spoustu věcí, které děti od přírody neumí a teprve je to učíme. Nicméně to, že určité chování (např. nepatlat se v jídle, podělit se s ostatními) zatím nezvládly, bych rozhodně nenazývala zlobením.