Moje nejstarší vzpomínky jsou dvě, které umím přibližně datovat. Týkají se jeslí, kam jsem chodila od 2 do 3 let.
Jedna vzpomínka je, jak sedím u stolu a teta mě nutí aspoň ochutnat čaj s mlíkem.
To je věc, která mi zvedá žaludek jen ji cítím. Říkala jsem něco, jako že to nepiju, ale jsem nucená aspoň trochu.
Jen jsem to vzala do pusy, pozvracela jsem se.
Vybavuji si, jak sedím na židličce, tety to uklízí a já jsem úplně v pohodě, protože vím, že teď už to pít nemusím.
Taky jsem si zafixovala, že mě od té doby nic k jídlu ani k pití nenutily.
Druhá vzpomínka je, jak mě otec vede do jeslí. U jednoho plotu tam rostly keře, na kterých se dělají takové "chlupaté" květy. Já bych to chtěla trhat, ale on mi to nedovolí, protože spěcháme.
Ze školky si nepamatuju vůbec nic, jen jak mě nutili se fotit ve dvojici s holkou, která byla o rok starší a byla mi nesympatická.
Pak jsem jí znovu potkala ve škole.
Kromě toho si malinko pamatuju babičku a její byt. Babičky zemřela, když mi bylo pět a půl. Taky si pamatuju, jak jsme za ní šly do nemocnice, kam se smělo jen v návštěvní hodiny a děti tam nesměli.
Pamatuji si, jak stojíme s mámou u vrátnice v davu dalších lidí a čekáme, až budou dvě hodiny. Ptala jsem se mámy, jak se tam dostanu, když tam děti nesmí. Říkala, že mě nějak protlačí do davu. Na hodinách u vrátnice odbila druhá, vrátný otevřel dveře a zalezl do kukaně. Honem jsme se s mámou cpaly dovnitř, aby mě vrátný neviděl.
JE důležité si zážitky připomínat. Fotkama nebo povídáním. Pak si to i dítě zapamatuje.