Co ještě není a co už je týrání dětí?

Narážím na dnešní diskuzi o matce, jejíž děti nikdy nebyly venku. Do určité míry ji chápu. Svět venku je leckdy fakt hnusnej a nespravedlivej. Konzumní společnost jede na jediném principu, na tom peněžním. Bulvární výkřiky typu rok a půl staré dítě vydává skřeky mě dostávají, naše dvacetiměsíční dítě taky vydává skřeky, mám čekat, kdy na mě přijde sociálka?
Přijde mi to celé nějaké zvláštně vyšroubované....
Ale je fakt, že ta paní působila, jako by měla zlehka vymytý mozek...Nějaká sekta? Nebo manžel násilník? Kdo ví...
Je skutečně týrání dítěte, že zná jen vlastní rodiče a svého sourozence?
Kde je ta hranice? Týrám děti, když si s nimi nonstop nehraju? Kdo to určuje? Co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému...