Bude líp, že jo?

Dnes na mě všechno doléhá. Dcerka se rozhdola zcela bojkotovat školku, poslední 3 týdny, musím ji hodint po šatně pokud zrovna ne strhávat ze mě. Pokud strhnu ze mě, pověsí se mi na nohu. Pokud povolí i nohu, lítá po šatně a řve z plných plic, že do školky néééé. Vlvstně řve už od rána. Jakmile se vzbudí, ani neotevře oči, už křičí, že do školky ne. Mám novou práci, tudíž je ve školce denně, což nebylo vzykem, tedy ne tak dlouho. Chodím do práce pravidelně pozdě. Dnes jsem strávila s převlékáním ve školce se zalehlýma ušima půl hodiny. Hlazení, tulení, vyhrozžování, slibování, nepomohlo. VYdržet, já vím.

Do práce přiletím, samozřjejmě pozdě o 20 minut. Jak chci všechno nahnat, páč jsem ve zkušebce, sek, jedna chyba. Sek, druhá chyba. Hmmm, šéf vedle všechno slyší, a co neslyší, kolegyňka ještě vyššímk tónem zvýrazní.

Mám nějak sehnat na zítra cca 8 tisíc, tudíž další výběr z kartu od cetelemu. Protože mám zítra v jiném městě (jo, museli mě pustit z práce, ohromné plus) předvolání k notářce na dědické řízení. Protože mi minulý rok v listopadu umřela prateta.

V sobotu odpoledne jdeme na pohřeb. Teď pondělí mi umřel dědeček.

Po víkendu, v pondělí, se musím zvs omluvit z práce, protože musím sehnat zase z karty cetelmu 8600 Kč. Protože mám ještě jiné dědické řízení v 10 hodin. V lednu mi totiž umřela maminka.

Ještě k tolmu mi umřeli dva sousedi minulý rok v létě. Jednu dobu jsem byla u nich pečená vařená. I když nebrečím před sousedy, ani v práci pokud je někdo u mě, nikdo nevidí, kolik toho proteče v soukromí. Papíry v práci mají takové nabobtnalé hrbolky. Nedokážu plakat před cizími. Nebo jinými lidmi

Řekněte mi, že to bude lepší, v tom smutku mám zlost, že mi lidi tak umírají, jako by někdo chtěl eliminovat lidi, které znám, a mou rodinu. V přímé linii, protože otcovu stranu neznám, jsem mimo mé tety, kterou nemusím, vlastně nejstarší v rodině. Je mi 34 let. Mám zlost, že tolik lidí mi umřelo. Prostě mě tu nechali. Všechno mě štve. Bude líp, že jo?