Jak najít vlastní smysl života?

Potřebuji se jen vypovídat – nemám totiž komu. Začínám být zoufalá, připadám si, že jsem k ničemu a zbytečná, že můj život nikam nevede – že nemá v podstatě žádný smysl (ne na sebevraždy a jiné blbosti nepomýšlím, jen že prostě si říkám, proč tu vlastně jsem, že nemám co dát…). Bezmoc mnou cloumá. Táhne mi na 35, osm let se s manželem snažíme o dítě a pořád nic (prošli jsme několik IUI, IVF, adopce u nás zřejmě nepřipadá v úvahu, protože čekatelů je hodně a manžel má drobný zdravotní problém a dost časově náročné zaměstnání, což se soc. pracovnici moc nezdálo). Chvílemi to zvládám dobře, vím, že život může být fajn i bez dětí (a vlastně jich mám hodně kolem sebe), poslední dobou to ale nezvládám a nemám to komu říct. Manžel je z toho smutný, neví si rady, chce mi pomoct, ale vlastně nemá jak, nechci mu přidělávat starosti (má jich dost se zdravím). Kamarádkám se svěřovat také už moc nechci, protože to moc nechápou, všechny mají děti (nebo jsou zrovna těhotné) a vždy se samozřejmě bavíme jen o dětech – jen já nemám co říct. Občas mě politují (a to je nejhorší), ale pak zase rozebírají jen děti a já jen sedím, usmívám se a poslouchám jejich příběhy. Je to mučení, ony to netuší, protože se snažím být veselá… prostě to strpím, protože o kamarádky nechci přijít, nikoho jiného už nemám. A chápu, že si prostě mezi sebou sdělují zážitky, dávají si vzájemně rady a tak. Já mám jejich děti ráda, občas je pohlídám a pohraji si s nimi, je mi s nimi dobře, pak ale večer, když sedím doma a je ticho, je mi hrozně. Hlava mi říká „neblázni“, ale prostě si nemůžu pomoct a pláču, nemohu dýchat. Připadám si divná a jiná a cizí mezi všemi těmi maminkami, sama sobě protivná, že se přes to už neumím přenést. Chce se mi pořád plakat, ale před lidmi hraju divadlo, jak jsem v pohodě. Nedávno mě rozesmutnilo to, když mi kamarádka vyprávěla, jak je hrozně nešťastná a doma pláče, že jí jsou malé kalhoty, že už není štíhlá – sakra, je v šestém měsíci, místo aby byla ráda, že dítě je zdravé, krásné roste, že jí bříško (má jen malé bříško, nic navíc nepřibrala) moc sluší. Jak já bych s ní měnila! Jak já bych byla šťastná, kdyby mi všechno bylo malé a já byla nucena chodit v nějakém pytli, co doma najdu – jen kdybych byla těhotná. Nejraději bych někam zalezla, utekla od toho – ale když to udělám, budu opravdu sama a to nechci. Jak se přes to sakra přenést? Opravdu sotva dýchám.
Já nevím, proč to píšu, nevím, jestli mi někdo dokáže pomoct, poradit…spíš asi, že to opravdu potřebuji někomu říct (a prosím, nepište, že na to nemám myslet, já se opravdu snažím, ale nejde to, děti jsou všude kolem přesto jsem sama). Děkuji, že „posloucháte“.