Když se ohlédnu...

...za svým životem a za výchovou svých dětí, máme čtyři a první jsme měli v 19ti, pak musím říct, že na leccos nevzpomínám ráda a že bych dnes spoustu věcí dělala jinak.
Mám už nějaké zkušenosti, jiný náhled na život, leccos mě už nerozhází, mám jiné priority, ale - vím a s klidným svědomím můžu říct, že jsem dělala vždycky to nejlepší, co jsem uměla a mohla a dokázala v té chvíli a dělala jsem to s láskou.
Takže období výčitek svědomí za to, že jsem byla nedokonalá a i jsem asi nechtěně ublížila, mám už za sebou a jsem k sobě shovívavější.
jen se teď snažím ty chyby nedělat....
Od přesně této chvíle (a každé chvíle přítomnosti v životě) se můžeme rozhodnout, že teď to bude jinak.
To mi i pomohlo vyrovnat se s křivdami z dětství (byly objektivní, nejen ve mně uvnitř), protože vím, že i moji rodiče dělali to, co uměli a zvládli, nemohli dělat víc.