Re: Jak to dopadlo- "kastrovala jsem otce"

Grainne, tak tak, svatá pravda.

Dokonce si myslím, že v tomhle případě by mohly zafungovat dva druhy toho odpuštění.

Jeden, který udělá člověk sám pro sebe, a ten obnáší to, že se na toho druhého přestaneš zlobit, pořád na to nemyslíš, zkrátka že se tím pořád neužíráš.

Je to těžké, ale kdo to dokáže, je na tom líp, protože to dělá kvůli sobě (aby si ušetřil spoustu duševních muk).

Druhý je vůči tomu člověku, a tam si myslím, že máš úplnou pravdu, že by to ten druhý neměl mít úplně snadné, pokud sám nenahlédne, že to přehnal, a neomluví se.

Myslím, že je možné odpustit způsobem č. 1, ale neodpustit způsobem č. 2.

A myslím, že aby to nehlodalo, tak není možné s tím člověkem jednat stejně jako předtím - aspoň já bych to nedokázala, pokud by neproběhlo odpuštění č. 2. Takže pokud by se mi to povedlo se tím neužírat (čímž si nejsem tak jistá), tak bych asi k tomu druhému byla VELMI odměřená, ne schválně, ale nedokázala bych to jinak.