Váš pohled na můj vztah s tchyní

Dobrý den,
měla bych prosbu o rozbor toho, co prožívám a nevím si s tím rady.
Mám dvě malé děti brzy po sobě. Když jsem s mladším dítětem skončila v šestinedělí v nemocnici, manžel navázal románek s kolegyní z práce. Výsledkem byl po pár měsících odchod od nás se slovy, že má přeci ještě právo žít, že byl se mnou štastný, ale děti vše zničily. Že je chce vidět max jednou za dva týdny, že se na rodinu bohužel necítí.... Zkrátím to, vrátil se,když ho vyhodili z práce a skončil na pracáku. Dík tomu, že byl doma a já šla místo něj do práce, našel cestu k dětem a dnes je lepší táta než jsem kdy doufala. Věřím, že jizvy se zahojí a budeme prima rodina. Já jsem rodinné zázemí v dětství nezažila a jsem ochotná udělat hodně, aby moje děti domov měly.
S čím si ale neumím poradit a neuvěřitelně mne to deptá, je moje tchýně. Ona mne za to, že mne její syn opustil, přestala zdravit, ignoruje mne.
Manžel se postavil po tom, co se její chování stupňovalo, na moji stranu, ale tchýně prostě zatvrzele odmítá, že by mi cokoli dělala. Že ona mne má ráda, ale já jsem proti ní zaujatá... Manžel ani v době svého odchodu na mne nic ošklivého svým rodičům neříkal, celou dobu konzistentně opakoval, že mne měl a má rád, ale nezvládl péči kolem dětí, noční vstávání a málo soukromí.
Hrozně mne trápí, že moje děti budou bez babičky, ale zárověň když jsem vyšla vstříc já a tchýni nabídla, že jí děti dovezu na neutrální území (k ní jít odmítám, když jsem u ní byla naposled, beze slova vysvětlení odešla k sousedce a nechala mne tam sedět samotnou), ani mi 14 dnů neodepsala a pak se ozvala jen proto, že jí manžel opakovaně volal.
Jakoby mne vinila, že jsem si jejího syna neudržela... A já zase vnitřně neumím odpustit, že tchýně, když jsem ji prosila o pomoc s pohlídáním dětí v době, kdy manžel ze dna na den odešel, mi řekla: já jsem si hned vzpomněla, jak kdysi Vaše maminka říkala, "ať ten byt zasvobodna neprodáváte, že skončíte pod mostem" a jak jinak, nepohlídala... Nikdy se nezeptala, jak mi je, zda něco nepotřebujeme, viz jen to, že manžel byl skoro rok na pracáku.
Nenapsala jsem, že bydlím cca 2,5h od svojí rodiny, stěhovala jsem se za manželem. Jen pořád opakuje, jak si dovoluji trestat děti tím, že jim beru prarodiče. K nám přijet nechce, chce, aby jí manžel děti dovezl. Ten nechce, vysvětluje svojí mámě, aby se omluvila alespoň za to, že mne do očí opakovaně nepozdravila a on toho byl svědkem (zastal se mne už tehdy, řekl:"mami, žena tě zdravila" a ona odpověděla: "já vím".
Tchýně tak komunikuje ve všem, když jsem podruhé přišla o dítě a my se s manželem báli, že třeba ani miminko nikdy nedonosím, ona mi donesla album svých vnuků od manželových sourozenců, ať se podívám, jak to byla krásná miminka... Vzhledem k tomu, že jeden potrat byl v 5.měsíci a já to miminko při porodu viděla, byl to šok. A víte co k tomu manželovi po letech řekla? Že ona přeci věděla, že budeme mít děti...
O co mi jde, prosím poradte mi, jak ji zvládnout a nebrat dětem babičku? Protože mám víc a víc pocit, že si sama neporadím. Cítím se ublíženě a nevidím cestu ven.
Omlouvám se, jestli je to zmatené...
Díky Lelev