Když děti nezapadnou mezi vrstevníky

Moje starší děti mají problém se sociálními vztahy se svými vrstevníky. Nezajímají je témata stejně starých dětí, nezajímají je jejich hry inspirované módními trendy, nelíbí se jim zábava ostatních, nesdílejí se s vrstevníky společné zájmy.

Byla jsem na to zpočátku hrdá, že je nezajímají plytké blbosti, jsou jim k smíchu střílečky, barbíny, Pokémoni apod., ale čím dál víc mám pocit, že jsou moje děti až příliš jinde, než aby mohly být ve svých interakcích a spolužití s vrstevníky spokojené. Kdyby to neřešily, neřeším to také ani já a nechám je radostně žít v jejich jiném světě. Ale bohužel už začínají narážet a hodně je to trápí. S dcerou to poslední dobou řešíme dost často, brečí mi na rameni, proč je jiná, než ostatní děti. Nemá žádnou "nejlepší kamarádku" (ani soukromě ani ve škole), stejně tak syn - ten za svého jediného kamaráda považuje autistického spolužáka, který je také "jiný a vyloučený". Syn ani nechtěl dělat oslavu narozenin s kamarády, neměl koho na ni pozvat.

Dnes mi přišel dopis od dcery (10) z tábora, kde je spolu s bráchou (8). Obsahuje pozdrav, potom jednu neutrální větu a pak už jen pasáž, ze které je mi smutno a úzko. "My se máme všelijak. S V. si nikdo nepovídá, protože se nezajímá o bitky, Spidermany apod. A já jsem pro ně podivín."
Není tam ani slovo o programu, který je podle fotek a popisu jednotlivých dní na webu skvělý, promyšlený a rozhodně se tam děti nenudí - jediné, co dcera uznala za nutné mi sdělit byla tato slova o jejím a bráchově nezapadnutí do kolektivu. A psala to cca 16.den na táboře, tedy v době, kdy už by podle mě za normálních okolností naopak měli mít s ostatními dětmi kamarádské vztahy a měli by si vyměňovat adresy na potáborové dopisování, protože tábor zítra končí. Uvidím, jak budou o táboře mluvit osobně, ale z tohoto je mi smutno a jen doufám, že pocit vyloučení z kolektivu nebyl trvalým pocitem, se kterým tábor prožívali.

Vím, že takových "jiných" dětí je spousta - jak to řešíte jinde? Další školní rok je na spadnutí, a chtěla bych dětem nějak pomoci, aby byly mezi spolužáky spokojené a netrápily se svou jinakostí. Vysvětlovat jim to optikou dospělého a donekonečna je chlácholit je zbytečné a nesmyslné. Pro ně je to realita, ve které žijí půlku dne, a nejde nad tím mávnout rukou.
Já jsem jako dítě byla stejná, zůstalo mi to až do dospělosti, a také mě to dost trápilo. Vím o terapeutických možnostech, jak tomu pomoci, ale děti zatím nejsou moc ochotné v tomto spolupracovat. Proto by mě zajímalo, jestli nemáte nějaké tipy a vychytávky, které se osvědčily pro spolužití ve skupině vašim odlišným dětem.