co obvodní lékař?
řešili jsme podobné věci s babičkou, tam teda nebyla ta paranoia (ze začátku) a ten pláč.. babička v podstatě "jen" zapomínala.. ze začátku to byla švanda, později už to bylo zlé.. naštěstí neodmítala obvodního lékaře, chodil k nám domů 1x za měsíc si s babičkou "pokecat", napsal "vitamíny".. pak skončil se svojí soukromou praxí a začali sjme chodit jinam, tato dr domů nechodí, tudíž vždy přemluvit babičku tam jít... později měla halucinace, zapomínala čím dál tím víc, začala být agresivní, léky od obvoďačky již nebyly nic platné.. objednala jsem babičku k psychiatrovi, , tam babičku vyšetřili, dostala léky, ale už to bylo dost pozdě.. obvodní dr. to stále sváděla na stařeckou demenci, nicméně dle toho psychiatra je to dost rozjetý Alzheimer...
zhoršovalo se to, halucinace byly čím dál častěji a čím dál tím absurdnější, přidala se paranoia v podobě nesnášenlivosti chlapů.. vygradovalo to "útěkem" 25.12. ve 2h ráno.. odešla v pyžamu, kalhotech a kabátu.. všimli jsme si toho na poslední chvíli a zachránilo nás to, že za rohem je na konci ulice brána na školní hřiště (což si myslela nejspíš, že je konec cesty) a otočila se a pádila nazpět.. v tom to právě viděl vyskočivší manžel z okna a běžel za ní, já měla na sobě pouze župan a pantofle což je na prosinec fakt super oblečení).. chytil ji kousek za rohem, ovšem babička ho nepoznala a začala strašně ječet. přiběhla jsem tam a odvedli jsme babičku domů. řekla, že ji nenecháme ani spát (všichni spali, bylo naprosté ticho) a že se jde utopit na konec světa...
od této chvíle to mělo rychlý spád...
šílená hygiena (pleny), naprostá dezorietace, ty halušky,.... čím dál tím větší hluchota...
měla i světlé chvilky, ale bylo jich čím dál tím míň. až nebyly žádné....
nutno podotknout, že babičce bylo v době propuknutí nemoci (těch prvních příznaků) 80 let. Zemřela v 89 letech a "selhání" mozku (dle všech vyšetření byla fyzicky naprosto v pohodě, ale odešel jí mozek)...
později jsme dávali na kdejaký neduh lentilku, jako placebo efekt, jak říkám, dost dala na toho obvoďáka...
podle našich zkušeností by to tedy chtělo najít nějakou důvěryhodnou osobu, které bude věřit, nejlépe lékaře. každopádně vše konzultovat s doktorem, nejdřív ty a pak teprve tam maminku dostat.
je to těžké období, ale věřím, že se to zlepší! důležité je, aby sis mamku vždy pamatovala v těch nejlepších letech a krásných chvílích!!! tohle nám dost pomáhalo (a pomáhá) - uchovat si ty krásné vzpomínky a ty škaredé brát "s úsměvem".... což lze až s odstupem času...