Re: Bojím se mentálního postižení

Jarmilko,

zrovna to (ne)mluvení ale fakt není rozhodující. Mně do tří let nemluvily tři ze čtyř holek, a to se říká, že jsou v tomhle holčičky šikovnější. Zejména u první jsem to neřešila, všude kolem mě samé nemluvící děti, pravda, samí kluci. A fakt u všech, které jsem tehdy znala, to bylo o tom, že jsme jako rodiče věděli, co děti chtějí, takže mluvit fakt nepotřebovaly . Dneska je těmhle prďolkům 13 let, všichni na osmiletých gymnáziích, jeden dokonce v Německu, kam se přestěhoval až po druhé třídě, jeden je téměř jistě Aspík, ale kamarádka s ním nikam nešla, takže oficiální diagnózu nemá. Všichni, včetně mé holky, začali říkat víc než sem tam citoslovce až kolem třetího roku a pak to byl fofr, kdy během několika týdnů dohnali vrstevníky.

U dvojčat to bylo jiné, na těch bylo vidět, že mluvit chtějí a nejde jim to, ve třech letech jen zdvojovaly slabiky (úroveň 10 - 12 měsíců), ale rozuměly, zpětně po konzultaci s logopedkou to vypadá na expresivní dysfázii, u obou s menšími následky, které ale poznám jen já (a poznal by je klinický logoped nejspíš), protože vím, že je mám hledat, jinak fakt nic.

Takže třeba u mě spíš vyvolá překvapení, když dvouleté dítě mluví (takže čtvrtá dcera byla pro mě jeden šok za druhým, a člověk by řekl, že po třech už ho nemá co překvapit ).

Pro rozvoj je podstatná hlavně komunikace, jakákoliv, nemusí to být zrovna řeč. Pokud máš dojem, že řeč nepřijímá snadno, zkusila bych zvýšit podíl té neverbální složky. Zajímavá je v tomhle směru totální komunikace.

Přeju hodně štěstí .