Re: Bojím se mentálního postižení

Vendy to co popisuješ,taky jsem si tím prošla, když malému byli tři a bylo čím dál víc vidět, že prostě vrstevníky nedožene. Řvala jsem, když jsme viděla stejně staré děti, jak se baví na pískovišti.Můj vydával jen skřeky a vztekal se že mu nikdo nerozumí.Na pokus o mazlení reagoval agresí,nesnesl abych mu dala pusu. Mazlil se jen tak,že si mi dal hlavu na břicho.Postupem času, jsem okolí přestala řešit.nebudu psát, že jsem se s tím co malému je smířila.Nesmířila, jen jsem se s tím naučila žít.Dělám maximum proto aby byl co nejvíc spokojený, možná se mi to i daří.Nekoukám do budoucna, poslední půlrok odmítám číst jakékoli info ohledně jeho nemocí, protože bych se akorát trápila.Prostě doufám, že se prognozy nenaplní , že se doktoři pletou,stejně jako se spletli u něj už víckrát.Proto ti to vlastně píšu.Naše prognoza z neura ve dvou letech byla ležák,těžká mentální retardace. Teď je mu sedm, ano fyzickej problém bohužel má vyžaduje péči nonstop. Ale co se týče mentální retardace - víceméně dostal se z toho,sice mluví blbě co se týče výslovnosti,ale smysluplně na úrovni vrstevníků.Nastupuje do normální školy ( sice dom.vyuka)a měl by to zvládnout.takže i prognozy se mohou hodně plést,zvlášť u malejch dětí.