Re: skoro každý to občas má

Čekal jsem na takovýto jakýsi pokus o shrnutí výše uvedené diskuse. Co mě na ní kromě tématu (tedy merita věci) zaujalo, je skutečnost, že reagovaly snad jenom samé ženy. A to asi ty, které ten Grétin problém nějak "oslovil", jako by se v něm částečně našly. Snad nebude na škodu věci i vyjádření názoru na tu situaci zde popsanou a zhusta diskutovanou viděnou takříkajíc "mužskou optikou". Myslím, že velice správně a trefně zde bylo hovořeno o "krizi středního věku". Ta někdy přichází u mužů poněkud později (tedy kolem padesátky), u žen však zpravidla po té "čtyřicítce". A řešena je různě. Velmi často nalezením si milence a dohánění syndromu "ujíždějícího vlaku" apod. Ale mám za to, že v této diskusi nikdo nevzal do úvahy jeden z možných faktorů jako příčinu (spouštěcí mechanismus) té krize ve vztahu, který (dle popisu) nebyl a není zase tak narušený. Co by měly říkat ženy přes 40 (tzv. 4O+) ve vztahu opomíjené, podváděné, mnohdy i vulgárně osočované manžely, kterým se po letitém soužití zprotivily (zhnusily) následně po tom, kdy těm partnerům předtím "jenom" zevšedněly. Prvotní fáze zamilovanosti dávno pryč (po cca dvou létech), druhá fáze vztahu, tedy "přátelství" podmíněné společnou starostí o děti jakoby už "dohořelá" nebo "vyčpělá". A co dál? Co by asi říkaly ty ženy, které svoje mládí obětovaly rodině a po desetiletích v zevšednělém a vyčpělém vztahu se jim dostává od partnera vulgárních urážek a dokonce i bití? Takové asi do této diskuse moc nepřispívají. Pokud se dostanou na internet, tak si snad přečtou jen bulvární novinky v Blesku, AHA a podobných magazínech. A nejsou možná až tak sebevědomé a emancipované, aby hledaly pomoc. Tiše trpí a odevzdaně přijímají svůj osud. Ano, jsou to chudinky. Těmi však dámy zde v této diskusi tedy rozhodně nejsou. Ty představují zcela jinou úroveň, jinou vrstvu společnosti. Já bych si dovolil přednést svůj názor, svůj pohled na zde ze všech možných stran snad probraný problém paní Gréty a to spíš formou položení otázek: Nejsou tyto pocitově signalizované nespokojenosti v manželství a rodině a z nich pak plynoucí postoje spojené s úvahami "jak v životě dál" důsledkem především hormonálních změn k tomuto věku patřícím? Neměly by se ty se svými partnerskými i obecně mezilidskými vztahy nespokojené dámy zamyslet nad tím, že to, co prožívají, je jenom jakási přechodná fáze? Že třeba nemá z hlediska dlouhodobější perspektivy význam bourat vše to pozitivní, čeho ve svém (jak patrně vcelku kvalitním) životě dosáhly?