Re: martheen

Nevnímám počátek těhotenství jako shluk buněk. Vím, že jsou živé. Dřív kdysi jsem chtěla klasiku, dvě děti, kluka a holku. Pár let uběhlo, hodiny zatikaly, a já chtěla dítě. A pak už pořád jen jedno. Taky to bylo tím, že jsem se motala ve špatným výběru chlapů. To jsem si v hlavě naštěstí přecvakla, ale ... i tak už bylo na některé věci pozdě. Nemám nic proti 40l maminkám, když to zvládají proč ne?
Ale já sama jsem si říkala, že nechci být jako moje máma, která mě měla ve 36 l. A celý život máme vztah, no hodně pošramocený. Když se narodil syn, byla jsem šťastná.
A při představě holčičky jsem se bála, že by to dopadlo stejně jako mezi mnou a mojí mámou.
A teď i díky věku a únavy z posledních měsíců, mojí náladovosti, netrpělivosti..prostě se na mimčo necítím. Já sama nejsem 100% v pohodě, a abych byla, nemůžu přeci chtít po malým tvorečkovi. S tím se musím poprat já sama. Abych si pak nějak "vybíjela" frustraci ze života na dítěti, to ne, to opravdu ne.
Život je fajn v tom, jak je každý nastavený jinak. Sousedi mladší než my, mají děti 3. Začali o dost dřív, a tak to oba chtěli. A o tom to je.
Horší by asi bylo,kdybychom s přítelem nenašli společnou řeč. To teprve by asi byl průšvih.
Každopádně děkuju a přeju vám všem hodně štěstí, ať máte 1 nebo 4 děti. A pěkný život i všem ne-dobrovolně bezdětným.