Rok a čtvrt po úmrtí muže - zvládáme to

Zdravím všechny,
založila jsem jiné, zdravotní téma a napadlo mě, že možná trochu dlužím info, jak se vede... třeba to někomu pomůže, tak jak to pomáhalo mně... a je fajn nepsat sem jen negativní srdceboly, ale moct přispět i kapkou naděje

Jaro byl kalup, ale finálně jsme s dcerou všechno slušně vyzápasily:
V červnu úspěšně odmaturovala, stejně úspěšně složila přijímací zkoušky a následně uspěla na všechny obory, kam se hlásila A finálně to zvládla bez podpory prášků Jsem na ni moc pyšná
Mně se též daří slušně, opravdu moc mi pomohla a pomáhá terapie, kterou stále procházím... AD už jsem vysadila a zkouším to "sama"... Řeším spoustu běžných provozních "mužských" věcí, auto, topení, opravy v bytě....a dávám to A jde to... A nějak tuším, že to půjde i dál... Musela jsem připustit, že si dám čas, že není dobré ty emoce přeprat násilím, ale dát jim v klidu prostor, aby plynuly a odplynuly... Neříkám, že není občas ouvej, že není smutno, že se oči nezalesknou - zvlášť v momentech, kdy se daří mláděti, je prostě líto, že už ji nevidí milovaný táta... ale už ta situace nemá tu bezvýchodnou hrůznou pachuť bezútěšna...

Moc děkuju všem, které opakovaně četly moje stesky a reagovaly na ně!!!