Re: Fóbie z oslav a narozeniny vlastnho dítka

Valkýro,
ty jsi v začarovaným kruhu.... protože nemáš sebevědomí, tak necháš všechno za sebe prosazovat manžela / dceru / matku - a pak na to nadáváš, tady, po dvaceti čijávímkolika letech. Takový pasivně agresivní přístup a hraní si na chudinku.
Napřed vylíčíš, jak ti rodiče byli hrozní a že se vnutili do dráhy a udělali útratu - a pak z tebe vypadne, že je taky možná manžel pozval. Tak když ti to tak strašně vadilo, mělas to řešit tenkrát.

Je v pořádku přijmout pomoc a nechat ostatní něco zorganizovat (zvlášť pokud jsou věci, které neumíš / nechceš dělat - viz. sociální kontakty) - ale pak si na to nestěžuj. Jako fakt byla taková oběť sednout si na chvíli s kafem? Párkrát jsem v takové situaci byla - a místo ofrňování se nad tím, že společnost byla taková nebo maková, tak jsem hezky poděkovala hostitelce s tím, že si fakt ráda na chvilku sednu, protože jsem měla pernej den a potřebuju to kafe, než vyrazím dál.

To, že tě někdo pozve sednout si s nimi, přeci není žádná křivda. Naopak. Ty lidi se snaží být vstřícní. A ne, já si taky s každým nesednu a některé společnosti / konverzace považuju za totální ztrátu času, jiné jsou mi poměrně dost nepříjemné (když se třeba probírají intimní věci, nebo se třeba těžce chlastá), ale tak nedrželi ti pistoli u hlavy. A člověk nikdy neví - já jsem našla spoustu spřízněných duší na zcela nepravděpodobných místech. Často právě stylem, že jsem viděla nějakého outsidera, stejného jako já, a dala se s ním do řeči.

A celkově - žiješ život, který ti nevyhovuje a jediné, co s tím děláš, je, že si stěžuješ na rodině. Na rady odpovídáš stylem, že to nejde. No, kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod, že...