V dětství Děti z Bullerbynu, Pipi Dlouhá punčocha, Trosečníci z Vlaštovky - okouzlení z dětských partiček, přátelství... Ta Pipi, to byla euforie z fantazie, praštěných nápadů, situací ad absurdum

Pak knížky o Karolíně Světlé a o Marii Curie, nadšení z silných ženských hrdinek...
V šesté třídě Cesty slepých ptáků a pokračování, to bylo jako bomba, úplně mě to vykolejilo, nadchl mě styl psaní, stejně jako ty fantastické teorie a ta pružnost reality, která se dala přiohnout

A asi v sedmičce Generální zázrak, totální nadšení, protože to bylo poprvé, kdy někdo nahlížel na realitu podobně jako já, do té doby jsem se považovala za blázna

Páral byl pro mne bůh a zhltala jsem postupně do konce sš všechno, co kdy napsal

A pak po sš, už v práci, jsem si uvědomila, že nemůžu k lidem přistupovat jako k nepřátelům, které je třeba zničit v prvních 15 minutách a nechala se pohltit seberozvojovými knížkami (Dale Carnegie

, zrovna tenhle týden jsem si všimla, že ho čte kolega v práci, úplně mě to hodilo do devadesátek

), naučila jsem se díky všem těm knížkám asertivní chování, uhladila své vystupování, to bylo fakt cenné

A pak už spíš takové lehké směrování, spousta knížek mě nějak oslovila, dotkly se mne, ale ty podstatné, byly asi tyhle
