Re: Nástupní plat absolventů v Praze vs. ceny bydlení

Ano, ale to ukazuje dva jednoznačné jevy, o kterých už také byla řeč milionkrát...

a) dítě - jedináček - z finančně zodpovědné rodiny se vždycky bude mít líp, než 5 dětí - sourozenců z finančně nezodpovědné rodiny... To, co já považuji za fakt, někteří vydávají za nespravedlnost. Z pohledu dítěte se to tak možná-možná dá vnímat - já dítě, přece nemůžu za to, že jsem se narodilo jako páté dítě do finančně blbé rodiny. Ale to už se zase překlápíme do "nárokovostní" ekonomiky,tj. (podle mě stupidní) logiky - když Pepíček má (protože se prostě "líp" narodil), já chci taky a ty společnosti-státe to nějak zařiď. Vyšší level této "nárokovostní" ekonomiky vznáší právě dotazy, jako má zakladatelka. Jestli vám (tj. těm finačně zajištěnějším) není těch druhých líto. V podtónu - "každý, kdo aspoň vystuduje vysokou školu, má nárok na pořízení bytu v Praze - pokud to není možné, příp. ještě hůř, je to obtížné, tak je něco špatně". VLastnictví nemovitostí je vždy záležitostí generací (ať už přímo - dědění) nebo nepřímo (výchova - důraz na vzdělání - pracovitost - finanční gramotnost - šetření - poctivé splácení hypotéky - vlastní práce (např. rekonstrukce či stavba vlastními silami po práci) - předávání tohoto důrazu další generaci - počet potomků - pořizování nemovitostí pro potomky - tím ubírání z vlastní možné spotřeby). Pominu excesy typu nepoctivosti (z nakradených peněz), náhody (výhra v loterii) atd. Z mého úhlu pohledu je nárokovostní ekonomika blbě. Resp. ano, stát je tu od toho, aby zajistil, že každý může bydlet - ale to dělá, zejména příspvěvky na bydlení... Samozřejmě diskuse o konkrétní formě pomoci (tj. parametry, komu, kolik, na co ...) je naprosto důvodná. Ale "garantovat" komukoli vlastnické bydlení v hlavním městě, je prostě vysoce za hranou přijatelnosti.

b) už zde zmiňované zvyšující se dožití lidí, které oddaluje přirozený transfer nemovitostního majetku v rodině. Opět toto je fakt, nikoli nespravedlnost. Někdo má "štěstí", že mu oba rodiče umřou v jeho 20, takže ve 20 zdědí byt a chalupu a auto... Někdo má tu "smůlu", že prarodiče s barákem žijí do 99, takže zdědí dům až ve svých 50 a to už samozřejmě si "musel" bydlení zajistit nějak sám... Všem nám tady je jasné, že "štěstí" a "smůla" jsou v tomto případě ve velmi velikých uvozovkách.

c) nezmiňované zatím zde, ale mnou opakovaně připomínané - snižuje se počet osob v nemovitostech, takže na stejný počet osob je potřeba víc nemovitostí. Typický můj vlastní případ - v mém domě, kde trvale žijeme 2, např. v r. 1981 žilo 11 osob ve 4 generacích. (+ toto typické třeba v těch manželských etudách, kde kolikrát v tom bytě rodičů žili i dva dospělí sourozenci i s miminy...). Za dnešní pohodlí a soukromí se holt také platí. Jestli to dnešní mladí těm tehdejším mladým závidí, to teda fakt nevím...

Prostě - na ulici nežije nikdo, kdo "nemusí", "nechce" nebo není v tom nějaká patologie (drogy, alkohol). Nájem je legitimní řešení pro velkou část lidí. Praha není jediné místo pro život - za cenu garsonky v Praze můžeš jinde mít dům. Pomoc rodiny je velké plus. Velká část lidí ji dostane. Ti co ne, tak ti to mají horší, ale ne neřešitelné. Investice do bydlení je největší životní investicí a vyžaduje oběti (i kdyby jen ve formě snížené možné spotřeby v důsledku nutnosti platit hypotéku). Ve dvou se to zvládá líp, než člověku samotnému (existuje ale i riziko rozvodu a s tím souvisejícího finančního dopadu, vč. rizika prodeje nemovitostí v takovém případě). Lepší vzdělání - lepší práce - lepší výdělky ... = lepší možnosti. Méně dětí = větší možnost (pozor nikoli povinnost) rodičů jim pomoci. Všechno jsou to fakta, nikoli "nepravedlnost" nebo "zdroj lítosti".