Diskuze : Hlavní : Mezi námi maminkami

Huso, já jsem právě opačný typ, cítila jsem obrovský nával lásky a euforie, chtěla jsem to sdílet se svým mužem a s tím miminkem, vždyť o nás to bylo!
Místo toho jsem se musela potýkat s nepříjemným cizím prostředím, s rutinou cizích lidí, nulovým soukromím, v neposlední řadě s šílenou bolestí... A byla jsem tam na to sama.
Je to podobný princip jako s těmi veřejnými sprchami, co jsme tu probíraly - člověk se kousne a vydrží to, není to žádná život ohrožující újma, ale je to nekomfortní a nedůstojné a zbytečné.
Já pevně doufám, že současná mladá generace si respekt a pohodlí v těchto směrech již vydobude.

Čumčo, ale jo, doma jsme se srovnali, ale mrzelo mě to velice dlouho, že místo unikátní intimní rodinné zkušenosti přišla taková zmatená řezničina. Chtěla jsem se vznášet, že jsem z nás udělala rodiče a rodinu, a místo toho jsem narazila na systém
Dneska už je to dobré jako historka z temných posttotalitních časů, mám k tomu i bizarní fotku uplakané matky v uváleném erárním hábitu, s pugétem větším než spící dítě, s hnusným špinavým oknem staré nemocniční budovy v pozadí. (Pugét samozřejmě musel z pokoje pryč, s tím jsem se jen rychle vyfotila.)
Bylo to zbytečné, stačila by bývala trocha respektu a empatie.

Čumčo, já jsem čekala po porodu na tu vlnu mateřské lásky, která mě měla zavalit a byla jsem zklamaná, že nic. Trvalo mi asi půl roku, než jsem si vůbec zvykla na to, že v naší rodině je i nějaké dítě. Jinak jsem si nedělala žádné iluze o porodu, jen jsem nečekala, že to bude tak hrozně bolet.

Huso, tohle bylo podle mě ze všeho nejhorší, že se porody vedly tak, že nikdo nebyl schopný po pár hodinách odejít v riflích domů
Budu detailní, ale popíši to - ležela jsem tam také více než týden s ledovými sáčky v rozkroku, s tvarohem na rudých zanícených prsou, s průjmem z klystýru a ze stresu, celé dny jsem brečela bolestí a zklamáním, že takhle jsem si to nepředstavovala. Dítě několik dnů krmili stříkačkou obsahující kdo ví co (měli tam snad banku mateřského mléka, ale reálně nevím, co použili), protože po porodu mi ho dlouhé hodiny nedali a mně se následně nespouštělo mléko (a lékař, který to uměl vyřešit, se ke mně dostal až po těch několika dnech, protože byl víkend).
Podruhé už jsem přišla jako zkušená sebevědomá matka, navíc se dítě narodilo během klidné noční směny, takže jsem nám zvládla vykomunikovat lepší start. A zaplatila jsem si už i samostatný pokoj, to už se naštěstí nabízelo.
Nějaké hadry byly v tom všem jen detail.

Len, rozumím, to je diametrální odlišnost přístupů. V ČR už se myslím dneska také nedělá z porodu tolik pacientská záležitost, ale ani nevím, jestli fungují vyloženě ambulantní porody.
Před dvaceti lety to byla záležitost spíš ústavní, na oddělení vládl tuhý řád a chovali se k nám jako k chovankám výchovného zařízení.
V globálu to bylo nepříjemné, ale to poskytnutí erárního vymandlovaného plátna mi opravdu vyhovovalo, to usnadňovalo práci.