Diskuze : Ostatní : Vánoce

Zasjaj, ahoj..
Ja jsem si to s tou pomstou tam nenasla a poslouchala jsem to jeste jednou. Ale asi jsem se nesoustredila. Ja si teda o sobe myslim, ze jsem laskyplna a citliva, pokud se nekdo pokousi se mnou manipulovat, tak me neskutecne se.e, ikdyz toho cloveka miluju viz. dcerenka nebo muj tata to obcas taky zkousel a verim, ze ten dotycny pocit zalu a utrpeni proziva opravdove.. Ale nevim, co bych delala kdybych mela takovou matku.

Kat, jsou v mnohem horších. Já měla “jen” nemocnou mamu a tátu, co se nezajímal. Ale jak jsem psala, jinak to byli inteligentní a vzdělaní lidé, kteří mě vědomě nijak neublizovali.

Vědomi o psychiatrických diagnózách a péče o rodinu nemocných je teď lepší, ale otázka, zda nemocny chce pomoc využít a zda to umí přijmout, zařídit se podle rad apod. Když je nemocný člověk nějak vzdělaný je asi lepší, než když je nemocny člověk “jednodušší”, má nižší sociální statut, partner může byt alkoholik .. pak si ani nechci přestavovat, co zažívají ty děti. Ale nemusí to být pravidlo.

Angrest, dekuju za mila slova ..Dopis mě asi nejdřív velmi překvapil. V té době a v tom věku, kdy církev stála někde tajně a mimo, a kolem mě, mimo moji rodinu, byly pionýrské šátky, budovatelské filmy a vědomi, co se smí a nesmí říkat, mi dopis z Arcibiskupství přišel jak z Marsu. Fakt si pamatuju, jak jsem si i říkala, zda to není nějaký podvrh, prostě jsem vůbec nevěděla.. Ale jelikož máma byla příležitostně věrici, vzhlížela k predstavitelum cirkve, protoze to pro ni byli hrdinové, co odolávají těm komunistickým šmejdům, a taky proste dělala divný věci, tak jsem pochopila, že to podvrh není. Ona poslouchala zahraniční rozhlas, stýkala se s lidmi z kultury, kteří byli výrazně proti režimu. Celkově byla velmi kulturní, sectela, rovněž i otec byl vzdělaný, s prestiznim titulem. To jen pro ilustraci.

No, a když mi došlo, ze si na mě opravdu nekde stěžovala, tak jsem naštvala, to byla druhá emoce. Ublížení jsem v té době nepocitovala. To přišlo později.

A abych uvedla kontext. Mně nikdo neublížoval vědomě. Nikdo mě nebil, ani mi nenadaval. Ta její nemoc rodinu ovlivnila tak, že se všichni starali o sebe a ty kolem nebyla kapacita . Mama, aby nějak přežila, tata odešel, aby přežil, ale že někdo odejít nemůže, to neřešil a nezajímal se, neviděl mě třeba půl roku. A pak na chvíli a zas nic.


Ale podařilo se, ze jsem vždy mela a mám dobré sebevědomí. Takže dobry

Naši se o mě taky vždycky zajímali, hlavně maminka. Poradila, řekla svůj názor, ale tak od cca 15 let mě do ničeho nenutila. A já jsem se jí vždycky svěřovala. Zajímala jsem se i o svoje děti, ale třeba ve věci výběru střední školy jsem měla jen poradní hlas, u vysoké už mi bylo jen oznámeno, kam nastoupí. Vztahy s partnery jsem nikdy neřešila, to bylo čistě na dětech, ale o synovy partnerky jsem se přiměřeně zajímala, tj. byla jsem ráda, když mi je představil a chovala jsem se k nim přívětivě a nikdy je nekritizovala. V současnosti se zajímám, co děti dělají, jak se jim daří, telefonuje mě si, občas se vidíme. Vím, že děti vědí, že jsem tu pro ně, a že jim vždy pomůžu, jak to bude možné. Věřím, že kdybych něco potřebovala, pomůžou mi taky.

Inko, no, právě tahle obecná představa mě i další mnou zmíněný lidi tak v dětství o to víc zasekla v bezmocný situaci, protože tomu by nikdo nevěřil, že v takový slušný středostavovský rodině by se mohlo něco takovýho dít... ale jo, děje se to, bohužel, a vzdělání a postavení paradoxně spíš přispívají, protože to ten člověk dokáže zdatněji krýt. I já sama jsem jednu takovou věc prostě neviděla v jedné spřátelené rodině...vůbec mi to nepřišlo na mysl, a ani zpětně prostě nedokážu dát dohromady indicie, který by mě byly trkly. Pro pohled zvenčí to bylo zahlazený úplně dokonale.