Diskuze : Ostatní : Kosmetika

Čumčo, tak to jo, když se zachovají i story...

A ještě mě k tomu napadá, že dochovaná korespondence a vyprávění řeknou potomkům o předcích asi více než záplava kašírovaných selfie fotografií.
Potomci uvidí - s odpuštěním - roztlemené pózující lidi na všech možných i nemožných místech, ale příběh z toho asi žádný nevyčtou.

Ropucho, tohle nebylo drahé, ale fotografka i vizážistka byly kamarádky kolegyň. Už jsem v té době tloustla a nerada se fotila.
Na těch fotkách vypadám hezky.

Báro, souhlas. Několik dní na RD jsem tomu fakt propadla..jednu větev máme zdokumentovanou až do roku 1660 (ne mou zásluhou, jen jsem zkopírovala od jiného pamětníka vzdáleně příbuzného), to jsou kolikrát tak zajímavá jména - Terezie, Feodor, a jak byli dětní - fakt spousta dětí

Ropu, ono to ale fakt stojí za to...ta prateta třeba vzpomínala na poslední setkání s mou babičkou v den, kdy zemřela moje prababička...to je tak zvláštní pocit, když najednou víš "jak to vlastně tenkrát bylo", jiný pamětník už neexistuje a teprve když mi prateta vyprávěla o tom dni, získala jsem základní střípek do rodinné mozaiky, proč měla babička takové trauma...

další zcela klíčový "střípek" si mě po babiččině smrti našel i sám, byl u nás děda a vyprávěl mi o svém dětství na té tehdejší Ukrajině, spoustu věcí - mě to vždycky docela bavilo poslouchat, o té české vesnici tam i návratu sem do Čech, kde si koupili statek po Němcích - no, a jak tak už třetí den děda vypráví, zcela uvolněný, tak začal i vyprávět, jak s babičkou počali své druhé dítě...tři měsíce po babiččině smrti (umírala skoro 20 let na Alzheimera) si mě našel příběh, který dost jasně vysvětluje tu rodinnou konstelaci o dobrákovi dědečkovi a traumatizované babičce a jejich toxickém vztahu - to dítě jí bylo násilně vnuceno. Zřejmě to nikomu nikdy neřekla...tohle dětem prostě říct nejde. Rodinná historie je někdy fakt pestrá, v hezkém i ošklivém významu toho slova.