| Hanulinka | •
 |
(27.8.2009 14:09:16)
Myslím, že je těžké ptát se na to ženských, které mají doma svoje děti! Kdyby je mít nemohly 99% z nich by mluvilo jinak...
Odpovědi typu... můžu milovat jen svoje děti...apd.
mluví za vše.
Mám doma vlastní dceru a druhé je na cestě, takže se těžko vžiju do situace bezdětného páru toužícího 15 let po dítěti!!!!
|
| Kačislava | 
|
(27.8.2009 15:07:55)
No já mám třeba adoptovaný děti a biologický dítě bych byla bývala mít asi mohla. A důvod? Prostě jsem adoptovaný děti chtěla.
Jinak je tahle diskuse na týhle stránce fakt zvláštní - většinou se tohle řeší na adopce.com, tam chodí spíš zájemci a čekatelé. Na téhle stránce většina diskutujících "všedního dne" už nějakým "náhradním rodičem" je, tudíž ptát se zrovna tady, jestli by někdo adoptoval, je přinejmenším pozoruhodné...
|
| Midorka | 
|
(27.8.2009 16:47:39)
Souhlas :)).
Jinak - co mne absolutně dostává je u nás naprostý pro mne schizofrenický přístup ohledně opuštěných dětí. Na jednu stranu jsou to ubohé děti bez rodičů, kterým chybí mateřská láska a cit a tolik by si zasloužily být v rodině nebo je aspoň finančně podpořit (kolik z nás podporuje dětské domovy a kojeňáčky, že :) a na druhou stranu - domů bych si je nevzala, ty geny, ta hrůza, dyť by mě zabily, až budou velké, ty rodiče - lůza, to nepřevychováme .... občas nechápu. Nad obrázkem opuštěného miminka v TV zapláčeme, ale když pak vyjdou na veřejnost nějaké špatné zkušenosti s adopcí a pěstounstvím, tak jdou naše slzy stranou - no jo, my to věděli, ty geny, co si ti naivní rodiče mysleli... Věřím, že důležitý je opravdu citlivý přístup adoptivních/pěstounských rodin - vyjít vstříc potřebám dítěte, ne jich samých. A i když přes veškerou snahu to opravdu nevyjde, tak ty děti aspoň měly možnost být milovány a to není přece málo! Pro porovnání s tolik citovaným Rokem kohouta (knihu jsem četla a líbila se mi,knížky Boučkové mám ráda, každopádně její přístup k dětem se mi moc nezamlouval, aspoň tak jak popisovala) doporučuji přečist si knížku pěstounky Aleny Konečné - Nesviť mi do repráku, která přijala postiženou holčičku. Ta knížka jde až na dřeň upřímnosti a autorka si sáhla na úplně dno, ale dokázala se na dítě i sebe podívat z úplně jiného úhlu a začít hledat to nejlepší pro své dítě, to u T.B. bohužel necítím, i když s jejím zklamáním soucítím.) Možná, že by někdo namítl - no jo, postižený dítě a romský dítě - to je rozdíl! A já si myslím, že v tom to opravdu vůbec není. Jo a úplně krásná je v té knížce úvodní básnička, ta mne dostala.
A chápu páry, které by do adopce nešly, je to opravdu obrovské životní rozhodnutí, a rozhodnutí žít bez dětí nemohu-li je mít přirozenou cestou není přece špatné rozhodnutí, je to jen jiná cesta jak prožít život a vůbec ne o to míň "kvalitně".
A na konec, jako matka adoptovaného dítě nelituji jediného dne. Nevím, co bude s naším vztahem za 10, 15 let, ale vím, že se poctivě snažím se všemi omyly i chybami, které neustále dělám jako každý, vycházet vstříc potřebám svého dítěte, které bezmezně miluju (a tím vůbec nemyslím rozmazlování :) a jen tiše doufám, že aspoň kousek předané lásky v něm zůstane i až já tu jednou nebudu. Ale jak to s námi dopadne, je ve hvězdách, stejně jako u všech jiných dětí bio rodičů. Já věřím, že přes všechny bouře, které nás určitě čekají, to dopadne dobře.
|
| Martina, syn 3 roky | •
|
(11.9.2009 13:02:58)
A máme. A nechci to jinak. Jde o můj/náš pocit spokojené a naplněné rodiny, žijeme normální život rodiny s malým dítětem. Tu normálnost považuji za obrovský dar. Pořád žasnu nad tím malým stvořením, které mi říká mámo, pořád tomu nevěřím, že zrovna my máme takové štěstí, že jsme máma a táta. Jsem na nás s mužem pyšná, jsem pyšná na naši rodinu, na babičky a dědečka, kteří malého milují. Rozhodnutí lehké nebylo, ale bylo pevné a 100%. Nešla bych do adopce, pokud bysme s manželem váhali a cítili, že to není ono. Náš syn není žádný náhradník za dítě, které se nám nepovedlo porodit. Je to svébytná osobnost, malý člověk, kterého jsme přijali se vším všudy. Geny? Pořád přesně nechápu, co to je a proč se na ně poukazuje právě v souvislosti s adopcí - každý nějaké máme, nepovažuju se za vynikající genetický materiál - tak troufalá nejsem, přesto, že mí rodiče jsou inteligentní a slušní lidé a v celé mé rodině se nevyskytl žádný "kriminálník" atp. A jak se díváme na biologickou maminku? S vděčností!! Mohla našeho syna "jít potratit", hodit ho do popelnice........ Ale ona to neudělala - a udělala z nás šťastné rodiče.
|
| Martina | •
|
(11.9.2009 13:06:31)
Aha, odpovídala jsme na diskuzi MOhli byste adoptovat dítě, a to takhle skočilo sem 
|
| Míša Grei | 
|
(11.9.2009 16:23:54)
To nevadí napsala jsi to moc hezky 
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Akční VyšehradPraha 2 
Jiří Stivín – Pocta sv. CecíliiPraha 1 
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Akční Vyšehrad
Jiří Stivín – Pocta sv. Cecílii
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)