| Autumn | 
 |
(15.9.2009 12:03:53)
Není to tak dávno co jsem tu psala o kamarádce anorektičce. Jak jí pomoct. V kontaktu stále jsme, ale pomoct si nedá, neléčí se, odmítá to. Už jakoby rezignovala. Je mi to líto a vidím to s ní opravdu bledě, protože je na tom dost špatně. Včera jsem zrovna jednu takovou viděla u Mekáče. Měla asi 40 kilo, na stole horu jídla a pak blokovala wc. Spíš asi bulimička.. Nevím jestli si toho jen víc všímám kolem sebe nebo je takových případů tolik..je mi z toho smutno
Znáte někoho kdo na tom byl hodně zle a dostal se z anorexie? Nebo už není šance..
|
| a+b+c+d |
|
(15.9.2009 12:11:13)
S jednou takovou jsem bydlela na koleji. Za celý den snědla rohlík, který ale musel být tvrdý - dávala si ho sušit na topení. Tak jak vypadala, museli vypadat lidi po osvobození z koncentráku. Vehementně ale popírala, že má problém, odmítala o tom mluvit. Nebyly jsme si nějak blízké, tak jsem ji pak na několik let ztratila z očí. Po čase jsem ji potkala a byla vyloženě vyžraná!! Jinak se to říct nedá. A sama o tom začala mluvit, že ji to prostě došlo, že málem umřela a tak prý začala jíst normálně. A že jí nevadí, že je tlustá, hlavně, když žije. No, měla jsem radost, ale doufám, že to myslela vážně a neroztočí nové kolo.
|
| a+b+c+d |
|
(15.9.2009 12:12:32)
Jo, ale zapomněla jsem dodat - šance je, pokud si to člověk uvědomí. Proti jeho vůli ho prostě nezachráníš.
|
| Pája, A+A :o) | 
|
(15.9.2009 12:19:13)
přesně tak, šance je,pokud si to člověk uvědomí a chce sám něco změnit,jinak proti jeho vůli něco lámat asi moc fakt nejde.
já měla takové období po rozchodu,že jsem nic nejedla-ne cíleně,prostě to tak bylo z nervů. no a zhubla jsem a pak jsem do toho trochu spadla,ale včas se zarazila.zhubla jsem asi 15kg,podotýkám,že jsem nebyla kost a kůže,ale dost lidí mě varovalo-tedy hlavně rodina.tak jsem začala pomalu zase jíst.něco jsem nabrala,ale ne tak,že bych byla pak tlustá. v hlavně mi to prostě docvaklo samotný,tak problém nebyl,nikdo mě do jídla nutit nemusel -a o tom to je,uvědomit si to sám.
|
|
|
|
| Gerberka1 | 
|
(15.9.2009 12:19:47)
Ahoj,
moje nejlepší kamarádka ze základky trpěla anorexií. Dlouho se na to nemohlo přijít, byla jak kost a kůže, odmítala jídlo atakdále - byly to typické příznaky, ale velice dlouhou dobu jí to tak nějak "procházelo", chodila normálně i do práce. Příčina - z dnešního pohledu naprosto bezvýznamná: nějaký kluk, se kterým chodila v 18ti letech a byl její první, jí řekl, že je prý "tlustá". No, a problém v její psychice byl na světě....Co si tak vzpomínám (už je to řada let zpátky), tak opravdu velice dlouho se jakoby "nic" nedělo, jenom strašně hubla, byly jí vidět ty pánevní kosti přes oblečení, vypadala hrozně.....nakonec se složila ve městě na ulici, převezli ji do nemocnice, dostávala kapačky, zřejmě i pomoc psychiatra....
Každopádně chci říct, že její příběh má šťastný konec. Až se dostala z nejhoršího, tak si vzala nějakého našeho spolužáka za manžela a má dokonce dva krásné zdravé kluky (narodili se jí v jejích 30 a 32 letech, ale fakt všechno zvládla v pohodě okolo těhu a porodu). To by nikdo z okolí nevěřil, že vůbec nějaké děti bude mít - v době jejího propadu už nemívala ani měsíčky. Takže u ní se to všechno obrátilo k dobrému. Kéž by to tak bylo i u tvé kamarádky! 
|
| Gerberka1 |
|
(15.9.2009 12:32:56)
Danielo,
jo, jasně, u kamarádky byl ten "spouštěč" to, že jí přítel řekl, že je "tlustá". A ona chtěla hubnout, hubnout.....ale byla normálně štíhlá - samozřejmě i když s přítelem chodila. Já nerozumím do hloubky tématu anorexie, jen jsem si na tu kamarádku vzpoměla a hlavně, že s ní to nabralo dobrý konec!!!!, což je snad nejdůležitější.....vím prostě, že určitě byla v nemocnici, na těch kapačkách atakdále....
|
|
| Snapeová | 
|
(15.9.2009 16:14:16)
Danielo, ono stačí říct sebevědomé puberťačce, že má velký zadek a anorexie je tady ani nevíš jak :-(
Vím o čem mluvím. U mě to spustila naprosto nevinná poznámka.
|
| stormer | 
|
(15.9.2009 19:38:15)
A jak teď, pořád jsi "v tom" ? Já byla hrozně dlouho a následky si asi ponesu celý život - ty psychické, včetně výčitek a sebezatracování... Teď už se tím netrápím neustále, ale vždycky si čas od času vzpomenu, kolik let mi tato hnusná choroba přegumovala...
|
| Snapeová |
|
(15.9.2009 20:48:46)
Musím říct, že jsem se z toho dostala poměrně snadno. Tedy zlom byla dovolená, kde jsem nemohla nejíst. Doma jsem pak měla strašné výčitky až jsem zkončila nad záchodem s prstem v krku. Zvracet mi nešlo, ale v hlavě mi docvaklo, jak strašně jsem blbá.
Už je to 14 let. Nezašlo to tak daleko, abych si vážně poškodila zdraví. Nicméně můj metabolismus to odnesl a s tím bojuju dodnes.
Přiznám se, že tak nějak pořát bojuju s dietama, ale už nikdy jsem nedopustila přestat jíst nebo zvracet.
Dneska jsem máma dvou dětí, pravda baculatá, ale zdravá. Jen se snažím naučit mít se ráda taková jaká jsem a to mi nějak nejde :-( Ale třeba jednou vyhraju úplně.
|
|
|
|
|
|
. Podotýkám, že manžel mě pořád moc miluje (nás obě) a nikdy nepolevil. Asi to opravdu souvisí s depresivními sklony v povaze.
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)