| Martas-simon | 
 |
(3.10.2014 12:10:39)
Syn, 4 roky, normální zdravý kluk, střelec, spousta energie, nekouká, kam šlape, trošku torpédo, ale v mezích. Spadne ze stromu, řekne au a už tam leze znovu. No a pak má dny, kdy se musím držet, abych nevybuchla - třeba se špatně vyspí a už to jede. Celý den pobrekává, kvílí u toho jak mrouskající kočka, slzy jako hrachy, začne se na mě lepit, abych ho litovala. Nejhorší to je na sportu - přijde do dětské gymnastiky, řádí tam jak černá ruka, nekouká napravo nalevo, sem tam z nepozornosti někoho povalí (je velký a rychlý). A najednou někdo něco udělá jemu, on se urazí a jde do kouta brečet. Strašně mě tím vytáčí a hlavně je to neadekvátní situaci. Sám si servítky s ostatními dětmi nebere a pak je schopný probrečet půlku hodiny, přestože ho to tam jinak strašně baví a celkem mu to jde. Poraďte, jak v takové situaci reagovat. Díky
|
| Epepe | 
|
(3.10.2014 12:15:20)
Myslím, že je to flaming.
Jestli ne, tak se zamysli, jestli ty taky nemáš dny, kdy bys nejradši někam zalezla. Děti nejsou výrobní linka, nemají konstantí výkonnost.
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 12:17:12)
Nevím, co je flaming. Mám takové dny a respektuju to i u dítěte. Na cvičení nemusí jít, když nemá svůj den. Ale probrečet půl hodiny jen proto, že nevyhrál ve hře na honěnou, to mi prostě nepřijde adekvátní. Dost mě to provokuje a hledám způsob, jak na to správně reagovat. Je to špatně?
|
| Monika |
|
(3.10.2014 12:21:53)
Když mluvíš o tom, jak moc tě to provokuje, není to třeba tak, že ty "velké emoce" má po tobě? Nemyslím to nijak ve zlém. Navíc je možné, že ho v té "lítosti" udrží právě to, že ty se s tím nervuješ a podle toho s ním jednáš. Ale přesný postup neporadím, mám to podobně jako ty, dlouhé "bezdůvodné" pláče nesnáším, řeším to tak, že chvíli lituju a utěšuju a vysvětluju, pak se snažím "nechat být, až to přejde", ale netuším, jestli je to dobře ...
|
| louda | 
|
(3.10.2014 12:29:09)
Emoce po nás určitě má, to nejhorší z obou :D Spis mi jde o to, jestli to zbytecne necim neprizivuju a jak se zachovat v ten dany moment. Neboli navod pro me, aby me to nerozcilovalo a abych to v nem neposilovala. Je fakt, ze to dela mnohem vic v me pritomnosti.
|
|
|
| Muška | •
|
(3.10.2014 14:11:56)
Znám to ale trochu z jiné strany. Mám kamarádku s dcerou, která se na návštěvě u nás nebo jiné společné akci neustále uráží(ta holčička samozřejmě), stačí se jí lehce dotknout nebo se ji jen něco malého stane(zakopne, lehce se bouchne, řízne o papír,...) a je schopna zkazit celou návštěvu mně, mojí dceři a vlastně i své mámě. Je to naprosté pravidlo a dělá to jen v přítomnosti své maminky. Štve mě to z toho důvodu, že moje dcera se na společnou aktivitu, výlet, návštěvu vždycky strašně těší a po chvilce máme všichni zkaženou náladu, protože dívenka už jenom brečí, sedí mamince na klíně, odmítá si hrát s mojí dcerou (která většinou ani neví, proč vlastně kamarádka brečí). Je to děs.
Občas maminka dívenky zareaguje tak, že ihned z návštěvy odejde(což je líto nám všem),mám pocit, že holčička moc dobře ví, jak nám to kazí, ale bohužel jinou radu nemám, snad bych jí (jemu)zakázala nějakou oblíbenou aktivitu a hlavně TO DODRŽELA, pokud bude ostatním dětem i dospělým takhle kazit jejich společně strávený čas....
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:14:50)
No ono to chce totiž taky neskákat pořád na špek a rozlišovat, kdy je to opravdu ta bolest a když je to vynucování si čehosi a capení se. To by ovšem rodič měl poznat /teda u svého dítěte/ a podle toho se zachovat.
Jenže to se dneska nenosí - buď je blbost všechno a nebo není blbost nikdy nic.
Já se ti divím, že dotyčnou k sobě zveš - chováš se stejně jako to ono dítě - jsi nepoučitelná.
|
| louda |
|
(3.10.2014 14:22:15)
Trosku si odporujes, ne? Jinak ze jsi dokonala mama uz vim, ja nejsem a cas od casu se ráda poradim, kdyz si nejsem jista, zda to delam spravne.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:24:57)
Loudo - jasně že jsem dokonalá máma
|
|
|
| louda |
|
(3.10.2014 14:24:57)
Jednou rikas foukat foukat, jednou jak kdy. Jednou ze je to normální, podruhe ze nema maminku s takovym exotem zvat k sobe domu. Uz radši nic nepis.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:26:39)
Loudo - musí umět pochopit situaci - nemůžu za to, že Ty to ani u svého dítěte nezvládáš.
Jinak - pokud budu mít kamarádku, která mi se svým dítětem dokonale otráví odpoledne, můžeš mi říct, proč ji budu zvát? Buď to maminka dítěte zvládne lépe a nebo se budu stýkat s někým méně otravným.
|
|
|
| Muška | •
|
(3.10.2014 14:31:57)
Děkuji za pozitivní radu v poslední větě. Můj příspěvek byl postřeh a drobná rada pro zakladatelku, nikoli dotaz.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:35:37)
Já to vím, ovšem tak mě to zarazilo, že mi to nedalo nereagovat.
|
|
|
|
|
|
| Kudla2 | 
|
(3.10.2014 12:17:13)
Zorko, proč flaming?
Připadá mi to hodně ze života, a řešení by mě taky zajímalo.
|
|
| Cimbur | 
|
(3.10.2014 13:05:34)
Zorko, mě to připadá jako úplně normální dotaz normální maminky, snažící se řešit konstruktivně problém. Jsi dost přísná.
|
|
| Anna Veselá |
|
(3.10.2014 13:24:19)
Tobě připadá jako flaming všechno, jak jsem vypozorovala 
|
|
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 12:15:49)
A taky jestli vás nenapadá, čím by to mohlo být způsobeno. Jsme celkově dost horkokrevná rodina, emoce u nás lítají, ale že by si někdo sedl a brečel, to ne. Spíš je to taková ta celková splašenost, někdy se pohádáme, bohužel sem tam plácnutí přes zadek ode mě nebo od táty, což se snažíme eliminovat, ale někdy je to silnější než já. Na druhou stranu si ve velké míře projevujeme i emoce pozitivní a všichni se máme hodně rádi.
|
| Epepe |
|
(3.10.2014 12:28:08)
Tak mi to přišlo ... anonymní nick a poměrně vyhraněný dotaz. Pokud se pletu, tak se omlouvám.
Když jste ta horkokrevná rodina: jak dlouho se vztekáš, když to na tebe přijde?
Myslím, že na tu půlhodinku to taky vyjde, jen syn se po tu dobu odreagovává jinak. Má asi jinou náturu, na stres reaguje jinak, popř. hůře. Podle mně nezbývá, než akceptovat.
Čeho se vyvarovat: týká se to vaší horkokrevnosti - je třeba dát pozor na to, aby to pro dítě nebylo příliš matoucí. Odborně: ambivalentní rodič. Když se na dítě někdo zlobí a za pár minut ho divoce líbá, když se v podobné situaci jednou rozčílí, jindy to přejde, atd., dítě z toho může být hodně popletené a jedním z projevů může být snížená odolnost vůči stresu.
|
| louda |
|
(3.10.2014 13:38:50)
Díky za namet k přemýšlení, zase tak divocí nejsme, ale neco na tom mozna bude. Jinak ja jsem normalne přihlášena, nevim proč mi to ukazuje anonym.
|
|
| vlad. | 
|
(3.10.2014 16:06:03)
jaký anonymní nick, je registrovaná
|
| Epepe |
|
(4.10.2014 9:21:30)
Registrovaná - jednou jako "anonym" jednou jako louda.
Už to vysvětlila, ale nevzbuzuje to moc důvěru.
Tak se mi nediv.
|
|
|
|
| Cimbur |
|
(3.10.2014 13:07:20)
Děti jsou tak různé. A není to vždycky prostředím. Vrozené dispozice udělají hodně. Taky mám jedno dítě takové a jiné makové. Hlavní je, když malý za každých okolností cítí tvoji lásku - ne nutně souhlas se svým chováním.
|
| Muška | •
|
(3.10.2014 14:47:02)
Je to tak, ale chování každého dítěte, ať už je takové nebo makové má své hranice, a právě proto, že jsme milující rodiče, měli bychom mu ty hranice jasně ukázat a dodržovat, ne jen "bezmezně milovat". Ono totiž to naše děťátko není jediné na světě.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:52:40)
Jistě - s tím 100% souhlasím, ovšem to nijak neodporuje tomu, co jsem psala
|
|
|
|
|
| Františka85 | 
|
(3.10.2014 12:16:15)
Jak na to reaguješ ty a rodina? Neprobíhá třeba s babičkou foukání každého bebíčka?
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 12:18:47)
Foukání bebíčka probíhá, u prkotin se snažím to postupně citlivě odbourat, ale je dost závislý na tom foukání. Sotva to pofoukám, tak jde dál. Jinak bolest jako taková mu nevadí, v zápalu hry si kolikrát nevšimne, že si odřel koleno. Je to spíš odraz psychiky.
|
| Epepe |
|
(3.10.2014 12:30:05)
"Foukání bebíčka probíhá, u prkotin se snažím to postupně citlivě odbourat ..."
Proč?
Proč u čtyřletého dítěte odbourávat láskyplné pofoukání maminky? Děti hodně dlouho jedou na palivo "maminka" a chlapec je ještě malý. Mým dětem tedy tuto potřebu v tomto věku neodpírám.
|
|
|
|
| Karkulkaaa | 
|
(3.10.2014 12:17:54)
Mám takový kousek doma, taky kluka, podle mě musí dozrát. Synovec byl to samé a vyrostl z toho. Já ani nic nedělám, nechám ho uraženého nebo se vybrečet, ono stejně nic nezabírá.
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(3.10.2014 12:45:24)
Pokud je jinak energický, může to být prostě jeho způsob, jak se vyrovnat s únavou. Přijde nějaký spouštěcí moment a on si potřebuje ulevit a zregenerovat psychiku.
Měl by se asi postupně učit hospodařit s fyzickou i psychickou energií, aby nebyl přetažený a nedocházelo k takovým "výlevům". Ale na to má čas, je ještě malý.
A ještě mě napadá, jestli mu nechybí mazlení a všeobecně vaše pozornost - nemyslím, že byste se mu nevěnovali, ale že při tom svém řádění a aktivitě na to prostě nemá čas a pak nastane moment, kdy to na něj přijde a potřebuje několikanásobnou dávku 
Takže možná byste mu měli dopřávat chvilky klidu a láskyplné pozornosti preventivně, i když sám zdánlivě zrovna nechce, aby byl průběžně zásoben
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 13:50:32)
Anett, to bude asi ono! On prostě nemá celý den na odpočinek čas a tyhle reakce nejčastěji přicházejí, když je unavený, popřípadě špatně (v nevhodný čas) probuzený. Jenže zklidnit ho během dne, to je nadlidský výkon. Asi si s sebou začnu nosit knížku, protože to je jediné, kdy vydrží sedět v klidu. A taky televize, ale to podporovat nechci.
|
| Ropucha + 2 |
|
(3.10.2014 14:00:35)
anonymko, já s tím mám zkušenost od vlastního syna. Byl hyperaktivní, do všeho se hrnul po hlavě, typ buldozer a živel, pořád v pohybu, pořád na plný plyn, ale pak to v jednu chvíli bouchlo a přišel záchvat hysterie, přestože jinak je to od přírody pozitivní a přátelské dítě. Časem mi došlo, že on prostě jede na doraz, neumí odpočívat, neumí relaxovat, a pak ho ta nahromaděná zátěž v jednu chvíli přemůže. Měl s tím problémy ještě i v začátcích školní docházky.
A myslím, že je to dost běžný dětský projev únavy, nic mimořádného.
Knížky jsou výborný nápad, donuť ho nějak nenásilně během dne zklidnit se, odpočívat, můžete přidat i to tulení a mazlení, aby celkově dobil baterky 
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 14:04:26)
Díky za nakopnutí. Tak nějak jsem to tušila, že je to spojené s únavou, ale tys to napsala jednoznačně. Musím dávat větší pozor na dostatečný odpočinek.
|
|
|
|
|
| Luc. |
|
(3.10.2014 12:46:02)
Je to malej kluk, klidně mu to pofoukej, pochovej, pohlaď, taky to dělám. Proč by ne?
|
| louda |
|
(3.10.2014 13:47:28)
Kdyz vidím, ze ho neco boli, tak mu to pofoukam. Ale kdyz pribehne kvuli neexistujicimu bebicku, tak to mu vysvetlim, ze na tom neni nic k foukani. Nebo kdy prijde čas na to, aby zacal byt schopný ucit se, co je a neni adekvátní reakce? Mazlime se dost, takze nedostatek pozornosti si fakt kompenzovat nemusi.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 13:51:27)
Jaký neexistující bebíčko - uhodil se a tam, kde ty nevidíš nic, on vidí díru do ruky - protože ho to bolí. Je tak těžký mu to pofoukat a říct třeba - no vidíš, už je to lepší? Jsi statečný kluk a teď šupajdi na dětma, aby ti něco neuteklo.
|
| Bouřka | 
|
(3.10.2014 14:00:20)
Ehm pofoukáš, obejmeš, po chvíli se trochu zklidní, zeptáš se, jestli je to lepší, začne řvát na novo, opět pofoukáš, pohladíš, bebí se ještě zvětší, dáš to pár krát do kola, pak se zeptáš, co by teda pomohlo, prý bonbónky, na to až na vyjímečné situace nepřistupuješ, začne vřešťet na novo, po nějaké době se konečně podaří dítě něčím zaujmout a je chvíli klid...a za půl hodiny řešíš další imaginární bebí...zajímavý je, že když mu opravdu něco je, tak kvůli tomu brečí mnohem míň a dostane se z toho během několika minut a to i v případě i opravdu větších karambolů.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:04:34)
Ale Ty přece znáš svoje dítě - pokud víš, že když pofoukáš, bebí bude ještě větší a horší, tak to nebudu dělat takhle, ale najdu jiný způsob. Pokud začne stupňovat, tak si ho taky třeba nemusím všímat. A uvidíš, co funguje.
Něco rozhodně, ale musíš hledat a ne jen naříkat, že toho máš plný zuby.
|
| Bouřka |
|
(3.10.2014 14:13:35)
A myslíš že nehledám? Tohle je jen jeden ze scénářů. Někdy se nechá utěšit jedním dvěma pofoukáním a je to. Prostě někdy něco funguje, jindy ne, jednotný mustr na to není a tak to pokaždý zkoušíš znova a hádáš, co by asi zrovna mohlo zafungovat tentokrát. Ono můžeš mít pro dítě pochopení, ale to ještě neznamená, že tě to nevyčerpává a nenašla bys raději cestu, jak se tomu raději vyhnout.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:16:48)
Tak vyhnout se lze třeba tomu nadměrnému přetížení dítěte - to lze a pokud je ta psychická nevyváženost způsobená tímto, tak je to poměrně snadné.
A v ostatních případech musíš improvizovat - jsi se svým dítětem stále od malička, tak snad poznáš, co se děje a nejdeš způsob, ne?
|
| Bouřka |
|
(3.10.2014 14:24:52)
U nás to přetížením není, prostě ráno vstane po prdelce a už se to veze, jasně nějaké triky v zásobě mám, ale na extra náročné dny to nestačí. Já to nijak extra neřeším, je ještě malej, časem z toho alespoň z části vyroste, ale ať nikdo nečeká, že když to snáším několik dní v kuse, že budu ta nejempatičtější maminka, a že nemá chuť jít do kuchyně a začít třískat talířema.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:29:11)
Psala jsem, že mému synovi je 12 a taky když ráno mizerně vstane, má klidně několik dní blbec. Ale vzhledem k tomu, kolik mu je, tak už se umí ovládat, chce to změnit, ale nejde mu to - tudíž je smutný a skleslý a nic se mu nedaří.
Ale to už jsem psala, nechce se mi to psát znovu, co s tím teď děláme. Ale doufám, že postupem času najdeme jiný způsob - nebo spíš on to zvládne sám jinak.
|
|
|
|
|
|
| Epepe |
|
(3.10.2014 15:48:42)
No, ono to "imaginární bebí" může ve skutečnosti bolet víc, než to na ruce, protože to může být - vzhletně řečeno - bebí na duši.
Prostě, něco ho trápí, mám blbou náladu, neví, jak na to, tak to řeší foukáním.
Foukala a mazlila bych do alelujá, protože vždycky jsem radši, když mi dítě řekne, co ho trápí (že ho něco trápí), než když si to nechá pro sebe a vnitřně se tím užírá. Myslím, že je to důležitá vlastnost, která se nám všem bude do života hodit.
Za každé sdělené bebí jsem ráda - je to projev důvěry.
|
|
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 14:19:11)
A já jsem snad řekla, že mu to nepofoukám? Prosím tě, nepřeháněj a nedělej ze mě špatnou matku, která nehledá řešení. Řeknu mu, že to nic nebylo, pohladím ho a pošlu ho za dětmi. Čím víc mu to budu foukat a litovat ho, tím je to horší. Neřeším, když ho něco opravdu bolí - a to poznám podle pláče - to je úplně jiná situace. To, o čem mluvím, je zveličování neexistujícího problému, kdy se mu snažím vysvětlit, že o nic nejde a nepodporovat ho v sebelitování se.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:23:53)
To, o čem mluvím, je zveličování neexistujícího problému, kdy se mu snažím vysvětlit, že o nic nejde a nepodporovat ho v sebelitování se.
- no možná jde o zveličování neexistujícího problému dle Tebe, ne z jeho hlediska. To je jedna možnost. Jiná a opačná je ta, že je velmi lítostivý.
Ovšem to, že čtyřleté dítě se chová tak, jak pisatelka píše, není nic divného a neznamená to, že ve třiceti bude plakat nad imaginárním problémem.
Teda promiň, když to vztáhnu na tuto diskuzi - vysvětluju, že to není žádný problém, ale běžná věc, ke které je třeba najít vhodné řešení /tedy chování/ a Ty se lituješ, protože pro Tebe je to obr problém a nic Tě nepřesvědčí. V čem jsi jiná než Tvůj syn?
Jenže Tvůj syn je malé dítě a Ty jsi dospělá. Ale neříkám nic o tom, že i dospělí mají právo se cítit v koncích, protože si nevědí rady - to je normální. Ale normální je to i u dětí. A jako děti, tak i takto zranění dospělí, se chovají prostě různě.
|
| louda |
|
(3.10.2014 14:28:23)
Proboha, ja nerikam, ze je to obr problem, ale ze to umi zkomplikovat situaci a taky ze me to dokaze zkazit naladu. A hledam reseni. A v zadnem pripade nepotrebuju merit, jestli jsem lepsi ja nebo syn. Uz na tebe nebudu reagovat.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:36:49)
A v zadnem pripade nepotrebuju merit, jestli jsem lepsi ja nebo syn
- z tohoto usuzuji, že jsi nic nepochopila.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Bouřka |
|
(3.10.2014 13:03:57)
Neporadím, jen polituju, mám doma to samý v mladším vydání. Když má blbej den je schopnej mít půlhodinový hysterák kvůli pranepatrnýmu bebínku, kterýho by si jindy ani nevšiml. Když už to řeším po x-tý za den a mezitím poslouchám kvičení kvůli každý hlouposti (kostičky nejdou snadno na sebe, spadl mu komín, auto jede do prava a ne do leva...), tak už jsem taky pěkně vytočená. Tak jen tiše doufám, že z toho brzo vyroste.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 13:40:00)
Když je den, je den blbec - a to má i dítě. Synovi je 12 let a když má den blbec, nemá sice už dávno hysteráky, ale zas se tím nechá pohltit, že z jednoho blbýho rána je třeba 5 dní, kdy je rozhozený a opravdu potento všechno, co se dá.
Je to lepší než když byl mladší, ale pořád to není ono - že se ho to drží tak dlouho. Zkoušíme najít způsob, jak by sám třeba zvládl restart - zatím se mu to nepodařilo, takže tomu pomůžeme zatím tak, že zavolám do školy učitelce, která ho o hodině bude víc vyvolávat a pochválí ho za výkon. Když ho chválím doma, to nefunguje - jak mi řekl - ty jsi moje maminka, máš mě ráda a nechceš, abych byl smutný, tak mě chválíš, i když si to úplně nezasloužím. /i když si to zaslouží/ Od cizích to bere.
|
|
| louda |
|
(3.10.2014 13:42:17)
Jo, to je presne ono. Kdyz uz to proste prekroci urcitou hranici a kazda pitomost je konec sveta, musim se držet, abych se nerozzurila. Ja teda vnitrne zurim, ale snazim se to neventilovat a hledam konstruktivní reseni.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 13:49:36)
Jenže pro Tvé dítě to, co ty považuješ za pitomost, prostě může být pomalu konec světa. Kruci, je to přece malý dítě a má nárok na svoje nálady, splíny a pochopitelně i radosti.
|
| Bouřka |
|
(3.10.2014 13:54:35)
jentak, jak dlouho bys byla schopná řešit v klídku konec světa co 5minut? Ono je to fakt vyčerpávající a po pár hodinách toho máš dost.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 13:58:48)
No nejspíš proto, že nebudu s ním řešit konec světa. Pokud má pocit, že nastane, tak ho nepřesvědčí nic, ale malé dítě hledá ochranu a bezpečí a když ji má u mámy, tak je klidnější.
|
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 14:02:30)
Tohle přesně bylo včera. Asi 3x v průběhu dne kvílel kvůli blbostem. Že jsem otevřela dveře, kdy je chtěl otevřít on. Že mu nejdou obléct ponožky. Že si nemůže hrát s otvírákem na konzervy. Odpoledne bylo potřeba jít na gymnastiku, kam chodil už 2 roky. Včera byla zápisná hodina, tj. bylo nutné se zúčastnit, aby jeho místo nezabral nikdo jiný. Bylo to za účasti rodičů, jinak už i loni cvičili sami. Přišel, byl rád, že vidí kamarády, začali cvičit. Pak byla hra na honěnou. On najednou upadl na kolena a začal brečet. Připlazil se ke mně jako Meresjev a začal se na mě sápat. Tak jsem ho vzala na klín, ptám se, co se děje, hladím ho, že je to v pořádku. Jekot neustává. Tak ho utěšuju, uklidňuju. Po pár minutách mě to přestává bavit a zkoušit ho motivovat, aby se šel zase přidat. Po chvíli zase jekot. Po půl hodině už jsem byla krůček k tomu, abychom odešli. Pak se dal do kupy a zbytek si náramně užil a doma o tom vyprávěl. Kdyby to nebyla první hodina, tak to vůbec neřeším, omluvím se a jdu. Ale ne vždy to prostě jde. Kdyby aspoň nekvílel tak, že rušil ostatní děti a jen koukal. Prostě některé dny je to fakt extrém, není to moc často naštěstí, ale včera zrovna jo. Tak hledám ideální způsob, jak v takové situaci reagovat. Aby se necítil špatně, ale ani abych to v něm neposilovala. Bylo mi hned jasné, že se vyrojí super mámy, které taková situace nemůže vykolejit. Škoda, že tyhle super mámy nepotkávám na podobných akcích, tam se shledávám spíš s lítostivými pohledy, protože tohle chování prostě běžné mezi dětmi tohoto věku není.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:08:46)
No to je zvláštní. Když některý rodič najde způsob, jak vycházet se svým dítětem tak, aby z toho neměl trauma ani jeden, ale byl to přirozený způsob, tak je to supermáma. Ne, o tom to není, jen prostě nesedím a neběduju - já nevím, ono to nejde, já to chci takhle a ono to nefunguje, prostě hledám řešení a zkouším nové a nové přístupy. V tom Ti nikdo neporadí, protože nikdo Tvé dítě nezná, Ty musíš zkoušet a oprostit se od toho, že tamten to dělá takhle a tak to chci, protože to by mi vyhovovalo nejvíc. Bohužel, musíš najít způsob, který bude vyhovovat i Tvému dítěti.
|
|
|
|
| Martas-simon |
|
(3.10.2014 13:54:40)
Jentak, ale já se snažím mu vysvětlit, že to konec světa není. Že není konec světa, že ho někdo předběhl při honěné. Že není konec světa, že mu spadly kostky. Pohladím ho, vezmu na klín, ale nepřijde mi adekvátní, aby půl hodiny kvílel nebo se vztekal. Snažím se prostě najít způsob, jak tuhle pro okolí ne moc příjemnou vlastnost řešit. Možná jsem moc přísná. Ale stejně tak jako ho učím, že když je vzteklý, tak není v pořádku bít ostatní děti, tak ho budu učit, že není v pořádku dělat hysterické scény kvůli nesmyslným problémům. Neznamená to, že ho nemám ráda.
A už jsem přišla, že když píšu z mobilu, tak anonymní nejsem, když z PC, tak jo. Zajímavé..
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:02:07)
Tak rozhodně jsem nepsala nic o tom, že je vhodné ho nechat při vzteku ubližovat druhým. To rozhodně ne. Ale pokud zuří a je vzteklý a jde se vyvztekat kopáním do žíněnky, no tak ho nechám, že u toho zuřivě brečí - no a, ono ho to přejde. Jak se má vyventilovat, když to jinak neumí a nejde mu to. Postupem doby sám přijde na jiné způsoby, protože samotnýmu mu bude blbý hystericky brečet a kopat do nějaké překážky. A navíc už bude schopen zapnout mozek i v tom vzteku a vyhodnotit příčiny a taktéž důsledky svého vzteku /a i to, jak ho vidí ostatní/.
|
|
|
|
| Bouřka |
|
(3.10.2014 13:51:10)
Tak jestli na to konstruktivní řešení přijdeš, tak dej vědět . Já se taky snažím být chápavá, ale mám svoje meze. Malej má momentálně celkově blbý obdobíčko, takže špatnej den je co chvíli a já už jsem vyšťavená.
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 13:53:23)
U tak malých dětí to nemá žádné konstruktivní řešení - chce to ukázat, že chápeš, nepodceňuješ a máš připravenou svou náruč, abys mohla dítě utěšit a třeba schovat před světem, který zrovna teď mu připadá hrozně nepřátelský.
To je celý. Však on z toho vyroste, neboj.
|
|
|
|
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 13:35:01)
Je ještě malý - u svého syna jsem dostala info, že nemá dostatečně vyvinutou nervovou soustavu /teda nejen on, ale děti v tomto věku obecně/ a že si tedy neumí problém vyřešit jinak než takhle.
Takže nám se osvědčilo řešení - jde do kouta brečet nebo trucovat - šla jsem za ním, buď chtěl utěšit a pak to šlo dobře a nebo nechtěl a ještě byl třeba zuřivý. Tak jsem v klidu jen řekla, že fajn, že chápu a nezlobím se a až bude chtít, tak že jsem tady nedaleko. On buď přišel a nebo jsem viděla, že by chtěl, ale nemohl se odhodlat - tak jsem mu pomohla.
Časem jsme se k tomu třeba vrátili a popovídali o tom.
Ale obecně já svým dětem dávám tu možnost mít vztek a zuřit, nebo třeba plakat v koutě a nebo vůbec nemít náladu. A nedělám z toho vědu.
|
| Luc. |
|
(3.10.2014 13:38:28)
jentak 
|
|
| withep | 
|
(3.10.2014 14:28:14)
To zní dobře, až idylicky. Taky razím heslo, že dítě má nárok prožívat emoce, vlastně je lepší, když je uvolní, než kdyby je v sobě dusilo. Bohužel ne vždy je na to prostor a čas; je třeba někam odejít, potřebují mě ostatní děti,...
|
| jentak | •
|
(3.10.2014 14:34:32)
Zní to jednoduše - a jde to, pokud pro to má člověk vhodné podmínky, případně pokud si je může vytvořit. Všechny moje děti vědí, že se jim budu věnovat a přednostně, pokud to budou potřebovat, ale že pak ty ostatní musí posečkat. A posečkají, protože vědí, že až ony budou mít ten obr problém, tak to bude priorita č. 1.
Je ovšem pravda, že u tak malých dětí se těžko vysvětlují priority, ony to nechápou, protože jejich problém je přece vždy priorita. Ale i to jde zvládnout - já ovšem nemám děti od sebe po roce či dvou, takže vycházím jen ze své zkušenosti.
A mám své podmínky nastavené tak, že děti jsou priority č. 1 obecně a pokud je třeba řešit jejich problém, jde stranou úplně všechno ostatní.
Mám to tak nastavené nejen vnitřně, ale i zvenku - prakticky, takže já to takhle můžu dělat.
|
|
|
|
| luthienka | 
|
(3.10.2014 21:42:25)
Přijde mi, ze ma příliš podnětu a nedovede to zpracovat. Často takovým dětem pomůže více klidu, méně řízených aktivit a pravidelnost.
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)