Carollyn |
|
(24.3.2015 14:07:34) Nikoho jsem neodkopla, ani jsem nebyla odkopnuta, vztah s expřítelem tak nějak vyšuměl, nebyli jsme pro sebe ti praví. Už jsem ho potom nikdy neviděla (tedy zahlédla jsem ho, ale nebavili jsme se spolu). Byl z jiného města, po studiích se tam vrátil, já na něj víceméně zapomněla. Po dlouhé době jsem si ho vygůglila (on má docela specifické příjmení, takže to zase nebylo až tak těžké) a zjistila, že je asi těžce ve vatě, protože sídlo, které si postavil v malé vísce na Vysočině je skutečně "velkolepé" (uklízet bych ho teda snad ani nechtěla). Tak jsem se jenom zasnila, jaké by to bylo, kdybych zůstala s tímto mužem, že bych na tom byla asi finančně o hodně líp než jsem s mým mužem, ale zase bych se asi unudila k smrti, protože ten ex je děsný workoholik v oboru, o kterém nemám ani páru a ani mě nebaví. Byla by ze mně zelená vdova kdesi v malebné "řitce". Takže jsem mu nepřála a ani mu nepřeji pokání v klášteře, je mě vcelku jedno, jak se má, ale samozřejmě bych chtěla ho jednou potkat (když mně to bude ale opravdu DĚSNĚ SLUŠET, aby litoval, jakou krásku přde bezmála 20 lety nechal ).
|
Ornelka |
|
(24.3.2015 14:17:54) Když jste nebyli pro sebe ti praví, tak určitě není čeho litovat. Tím by zřejmě ani to jeho luxusní sídlo nebylo pro tebe to pravé. I když jo, zasnít se je pěkné
|
Carollyn |
|
(24.3.2015 14:26:12) On nebyl ani můj typ co se vzhledu týče, ale asi u mně zafungovalo to, co jsi popisovala (to bych byla ale hnusná, kdybych to sním nezkusila, nemůže přece za to, jak vypadá). Nebyl teda rozhodně nějaká obluda, ale do ideálu měl hooodně daleko. No, nešlo to... Bylo to pro mně ponaučení, že vztah se nedá lámat přes koleno, buďto tam ta chemie je, nebo není.
|
Ornelka |
|
(24.3.2015 14:52:00) Pod to se mohu jenom podepsat . Přesně, připadala bych si hnusně, kdybych to alespoň nezkusila. Jenže buď tam ta chemie je nebo není. My byli párkrát i sami dva na vycházce v muzeu apod.,ale pořád se mi na něm něco nezdálo. Jako u statutu kamarád bych to vůbec neřešila a chodila s ním ve dvojici dál. Ale jako přítelkyně to nešlo. A teď vím, že to byla intuice, cítila jsem na něm něco, co jsem neuměla nějak popsat, uchopit to. Myslela jsem, že mi nesedí kvůli té tloušce, ale později jsem zjistila, že za tím bylo ještě něco víc. Cítila jsem, že je hodně majetnický, ale tehdy jsem to tak neuměla popsat a rozšifrovat.
Později jsem se úplně náhodou dozvěděla přes jednu známou, co znala rodinu jeho novomanželky, že ji zatajil jednu velice důležitou věc. Vlastně to byl od něj podraz, že ji tak důležitou věc neřekl před svatbou.
A ještě než jsem se to dozvěděla, tak jsem ho potkávala. A on velice, velice moc usiloval o to, aby k nám i s jeho ženou zašli na návštěvu. Vpodstatě by mi to nevadilo, chodili k nám návštěvy, ale nelíbil se mi ten jeho nátlak. Oni také měli vlastní byt, tak mě pořád nešlo na rozum, proč, když tedy o nás tak stojí, tak nás nepozvou jako první. Nebo bychom ani nemuseli jít k nim do bytu, ale třeba společně ve čtyřech do kavárny, na vycházku, na výlet vlakem apod. Mu šlo jen o to se jednostraně nacpat do našeho soukromí.
Ona intuice často nelže.
|
|
|
|
|