(22.11.2025 16:31:14) Tak mě napadlo, že já se řadím už drahně let mezi skeptiky, nejsem prvoplánová optimistka, i když z hodně dlouhodobého hlediska doufám vždycky v to lepší, vidím nějakou naději, zatím jsme jako lidstvo nakonec vždycky přežili, i když často jen o fous a s nezměrnými oběťmi. Skeptik jsem asi spíše z krátkodobého hlediska - že bych nadšeně vždy věřila v to lepší, to asi ne. Takže třeba když vezmu politickou situaci, tak tam jsem skeptik. V soukromí jsem optimista v tom smyslu, že tam se můžu lépe přičinit o to, aby se např. vztahy s nejbližšími vyvíjely dobrým směrem. Nemůžu to samozřejmě zařídit na 100%, ale ta šance je vyšší než v celospolečenských nebo celoplanetárních rozměrech. Jak to máte vy?
(22.11.2025 17:18:14) Jsem skeptik a melancholik, ale pracuju na tom, abych svět viděla optističtěji a celkově vše pozitivněji
Když jsem ale před cca dvěma měsíci byla jedno odpoledne opravdu šťastná a říkala si, jak je skvělé to, co právě zažívám (bylo to po strašně dlouhé době, kdy jsem to tak cítila), tak dva dny na to došlo k tragédii.
(22.11.2025 17:49:26) Jsem realista, beru věci tak, jak přicházejí a zároveň na všem vidím vždycky to lepší a pozitivní a věřím, že všechno dopadne co nejlépe. Takže asi i optimista. Jsem taková asi odjakživa🙂
(22.11.2025 17:50:32) Asi jsem optimista. Snažím se vidět sklenici poloplnou a nestahovat kalhoty zbytečně brzy před brodem. Beru to tak, že když člověk ztratí víru, prohrál.
(22.11.2025 18:20:17) Já to beru tak, že stejně všichni umřeme, takže to dopadne nakonec špatně. Že občas něco předtím dopadne dobře ještě neznamená, že nakonec to všecko neskončí v nicotě.
(22.11.2025 18:59:18) Tak prohrál... bych nejradši vůbec nehrála.
Jsem celkem optimista ve smyslu víry, že nakonec všechno celkem dobře zvládnu. Ale nechce se mi pořád zvládat ani být optimista. Byla bych raději, kdybych nemusela hrát, tedy moci nebojovat, nemuset se pořád snažit. Jsem prostě líná. Stejně... jak píše Husa. Ale nevnímám to jako pesimismus. Smrt mi nepřijde špatná. Prostě je.
(22.11.2025 22:23:18) Ropucho, ale to se přece nevylučuje...taky se jako dítě těším na různé věci, co mě čekají, ale zároveň smrt nepovažuju za špatnou, prostě je součástí života...jenže já jsem v podstatě buddhista, pro mě smrt není konec, nevěřím, že smrtí duše a vědomí zanikne, zmizí a není už nic, nedává mi to smysl. Naopak už od puberty jsem se zajímala o všechno kolem buddhismu a to mi právě smysl dává dokonale. A zvláštní je, že i syn, když byl malý, tak i když teprve sotva mluvil, tak se mě jednou ptal, jestli AŽ se znovu narodíme, jestli budeme zase my tři všichni spolu, jako rodina, jestli se znovu potkáme...dost mě to tenkrát překvapilo, nikdy jsme s ním nikdo o takových věcech nemluvili, ani na TV nekoukal a ve školce taky nic takového nerozebírali...kde k tomu přišel, netuším. Nejvíc mě překvapilo, že on se neptal JESTLI se znova narodíme, on to bral jako hotovou věc. A taky nevěřím na náhodu, myslím, že všechno má nějakou svojí příčinu a smysl, proč se to děje...a není vůbec divné, že nám to někdy smysl nedává, protože to jsou věci z minulých životů, které si ale nepamatujeme...a někdy se ten smysl ukáže až mnohem později... Nikomu tuhle filozofii nenutím, ale prostě já to tak mám...
(22.11.2025 23:43:56) TaJ, malé děti to tak mají, pamatuju si, jak mě překvapil bratranec, mohlo mu být 3-5, hrál si s plyšáky a najednou říkal, že ten jeden umřel, a během chviličky ho zase vzal do hry s tím, že už se zase narodil. Pamatuju si i, který můj plyšák to byl 😁 je to asi tak 35 let dávno
(22.11.2025 18:01:16) Jsem radostný optimista raduju se ze všeho, chvílemi jsem flegmatik, věci, které nemůžu změnit, tak ignoruju, a s občasnými záchvaty paniky
Každé ráno jsem v depresi, zvlášť, když je ještě tma a já musím z domu. .
Ale jsem typický Blíženec, víc lidí v jednom.
Manžel je pesimista a perfekcionista, ten snad i kdyby vyhrál balík peněz, bude nadávat, že si pro ně musí dojet, nebo že mu je žere inflace, není spokojen vůbec nikdy. Já vždycky.
(22.11.2025 20:04:01) Evelyn, "kdyby vyhral balik penez, bude nadavat, ze si pro ne musi jet" jo, tak ja bych mu pro ne klidne zajela ja si taky dycky na vsem najdu to lepsi. Jsem takovej stastnej clovek. Na druhou stranu ale nemam moc sil, rychle se vystavnim, potrebovala bych hodne odpocivat a vsechno delat pomalu, coz v tomhle svete nelze, z normalniho behu veci byvam vycerpana a frustrovana. Kdyz si odpocinu, jsem zas stastna.
(22.11.2025 18:53:48) Jsem optimistický realista se sklony k pesimismu... nevidím sklenici ani poloprázdnou ani poloplnou, spíš se snažím, abych ji nepřevrhla
(22.11.2025 20:24:38) Rose, ja myslela "nevidím sklenici ani poloprázdnou ani poloplnou, spíš se snažím, abych ji ....NEVIDELA... to jsem totiz ja, nez se konfrontovat s desivou skutecnosti, radeji ten email ani neotevru
(22.11.2025 19:06:35) Všechno. Záleží na spánku, míře stresu a přetížení smyslů, na zdravotním stavu. Na PMS. Na počasí Často bývám sýček - vidím milion možných komplikací. Umím se těšit z maličkostí. A mít strach z budoucna. Prostě záleží na konstelaci. Ale většinou to umím dobře skrývat. Myslím, že ani manžel a okolí často neví, že jsem zrovna úplně v háji.
(22.11.2025 19:49:34) Jsem chronický optimista. Pořád věřím, že všechno vždycky dobře dopadne. Přijde mi, že mám ve všem štěstí. Nejenom životní, ale i v banalitách typu frekvence šestek v Člověče nezlob se.
Když někdy něco dopadne tak blbě, že se na to nedá v danou chvíli dívat pozitivně, tak mě to hrozně šokuje, protože si to předem vůbec nepřipouštím (máme přece ve všem štěstí).
(22.11.2025 20:16:15) Půlko, mám to úplně opačně. Vždy jsem přesvědčená, že všechno dopadne špatně, takže se ani na nic dopředu netěším. Mám z toho až úzkosti. Když to dopadne dobře, tak jsem přesvědčená, že to je náhoda a taky se z té úzkosti dlouho vzpamatovávám, takže mně dlouho trvá, než si uvědomím, že bych se měla vlastně radovat. Ale zase ráda vzpomínám na ty situace, kdy to dopadlo dobře a jsem vděčná, že mám tak krásné vzpomínky. A mám to tak odjakživa, co si pamatuju.
(22.11.2025 19:58:49) A na "proč" asi neexistuje odpověď. Mám to už od miminka. Pořád jsem se všeho buď šťastná nebo věřím, že to brzo přežene. Jiné varianty neznám. Nejspíš je to nějaký sebezáchovný mechanismus. Nemít to od přírody, tak bych asi musela být na drogách, abych toho dosáhla.
jeden nas znamej jednou rekl, ze byt pesimista je jednoduchy. A s tim souhlasim. A jinej zas rekl o nekom, nejakem ministrovi, ze to je maly clovek, ze nema vizi. Tak si myslim, ze aspon nejaky optimismus je traba, aby si clovek mohl vizi vytvorit a vize je zas potreba pro jakykoli cin. A k tomu vsemu je potreba jista mira odvahy a blaznovstvi a viry.
A ted uz si nemyslim, ze by bez lidi bylo na svete lip, ani si nemyslim, ze by se lidi meli vzdat toho, co delaji. Naopak, ze mame predpoklady pro to, jit dal, jen ne stejnym stylem, ale jinak, na vyssim levlu.
(23.11.2025 9:53:45) Zasjaj, souhlas, bytostný pesimismus a bahnění se v řečech o nicotě je pro ty, co s tím udělali krátký proces a o víc se nikdy moc nesnažili, vírou i kapkou bláznovství pohrdají - jejich komfortní zóna je to přemítání o žádném smyslu života a hranice té své zóny v životě nepřekročili
(22.11.2025 20:48:05) Optimista je neinformovany clovek
Nevim, nejsem asi ani jedno, jen je mi uplne cizi radost ze zivota, v zivote jsem se netesila na dalsi den, radost si udelat umim, ale tesit se na neco asi ne. A souhlasim, ze smrt proste je, vlastne je to takovy nejaky cil - nebyt. Umirani je neco, co ve me vyvolava strach, ale smrt je proste ta konecna a pak uz nic, alespon doufam.
(22.11.2025 21:00:00) Jo, to mám vlastně taky tak, jde o to, aby to umírání nebylo peklo už na zemi a pak mě děsí, když umírají lidi, co měli mít život před sebou, ať už na nemoci, tragicky, ve válkách.
(22.11.2025 21:19:59) Mě na smrti vadí to, že je to definitivní. Beznadějný. Konec. Jako by člověk nikdy neexistoval. Jako by už pak neexistoval svět. A smrt mi vadí u každého, starého i mladého, právě proto. Umírání se taky bojím, bolesti, bezmoci. Ale je to něco jiného, než smrt.
(23.11.2025 10:17:33) "Mě na smrti vadí to, že je to definitivní. Beznadějný. Konec. Jako by člověk nikdy neexistoval. Jako by už pak neexistoval svět. A smrt mi vadí u každého, starého i mladého, právě proto. Umírání se taky bojím, bolesti, bezmoci. Ale je to něco jiného, než smrt."
Huso, jak tohle myslíš? Po každém člověku tady něco zůstane Potomci, vzpomínky, fotografie, jeho myšlenky, jeho práce
(23.11.2025 10:35:46) "Po každém člověku tady něco zůstane Potomci, vzpomínky, fotografie, jeho myšlenky, jeho práce"
Tohle vnímám stejně, ale je to pro mne to jediné, co mě na smrti děsí (kromě případné bolesti a dlouhého utrpení) Přála bych si smrt, kdy zmizím, zaniknu definitivně, nezůstanou vzpomínky, žádní lidé, kteří by truchlili, abych nikomu nechyběla...
(23.11.2025 11:18:21) Rose, tím bys zničila všechno to, co jsi vtiskla do svého okolí. Včetně zkušenosti, dobrého konání, vztahování se k předchozím generacím - tedy kořeny. To je naopak hrozná představa. A co po člověku zůstane? Když bude člověk mít trochu štěstí, tak nakonec zůstane úsměv a laskavá vzpomínka, obohacení duše těch, kteří tě měli rádi. Možná řada drobných laskavostí, které někomu rozsvítily den. Pomohly. Ulevily. A to všechno se přece po mikroskopických kapičkách přetavuje ve víru v lidi, v dobro, v laskavost. Akorát si to běžně vůbec neuvědomujeme.
(23.11.2025 11:32:53) Huso, kdo nemá děti, tak holt neposlal své geny dál, ale svůj vlastní otisk tady nějakým způsobem zanechal. Může se aktivně snažit, aby ten otisk byl pozitivní, může se snažit zanechat něco hmatatelného, každopádně i nevědomky zanechá to, co popisuje Kat (v pozitivním, ale i negativním, to záleží na každém).
(23.11.2025 16:00:38) Kat, "A to všechno se přece po mikroskopických kapičkách přetavuje ve víru v lidi, v dobro, v laskavost. Akorát si to běžně vůbec neuvědomujeme." ano
(23.11.2025 10:53:08) Huso, mam Te rada a casto mi pises z duse, ale s Tvym pesimismem nesouhlasim
po kazdem neco zbyde, i kdyby to byl malinky kousicek, ktery se pak projevi v zivote dalsich generaci nebo lidstva obecne....kdo treba vede deti k hudbe, tak ony zase povedou k hudbe dalsi generace nebo kdo sportuje, dovede ke sportu svoje deti....vidim, jak se v rodinach predavaji hodnoty, konicky, vztah ke studiu....minimalne treba moji pradeda a prababicka byli moc hodni lide a ja se taky snazim byt hodna, moje dcera uz tak hodna treba nebude, ale pokud jsem nekomu nezistne pomohla, tak se to neztrati
uz je to lidove vystiženo v uslovi "postav dom, zasad strom, vychovej syna"....neco vybudujes, nekde prospejes prirode, vychovas deti
(23.11.2025 11:14:00) Čumčo, ale co když moje děti nemají děti a žádné fotky nemáme. Jako poklad si chovám pár zmínek o maminčine babičce a dědečkovi, ale moje děti už to nevědí, i když se jim to taky snažím předat, ale je to už nezajímá a nepamatují si to a nemají to komu předat dál.
(23.11.2025 11:20:24) Huso, proti pocitům marnosti je dobré nežít si jen sám pro sebe a prospět nějak i svému okolí, byť v maličkostech podle svých sil a možností.
(23.11.2025 11:37:12) Ropucho, dělat něco (nejen maličkosti, kolikrát i dost a dost) pro své okolí proti pocitům marnosti nepomáhá. Někdy mi přijde, že to pocit bezesmyslu naopak prohlubuje.
(23.11.2025 11:55:04) Babi, nojo, někdy asi ne Ještě bych řekla, že to lze rozběhat, ale to zrovna tobě opravdu psát nebudu Asi děláš všechno a nemůžeš víc. Ještě tedy lze opíjet mozek chemií, já beru kvůli chronické bolesti léky určené primárně na depresivní stavy a bývám z nich taková bezdůvodně radostná. Ale uvědomuji si, kde je důvod, a jakmile by to bylo jen trochu možné, vyměnila bych prášek za vyběhnutí kopce.
(23.11.2025 12:15:41) Ropu, hledáš cestu, i za pomocí léků, řekla sis o pomoc, to je dobře, znám lidi, co by si nikdy nikdy práškem nepomohli, ani je nevyzkouší...
(23.11.2025 12:19:23) Čumčo, to je i můj přístup, nikdy nikdy bych si nepomáhala práškem, dokud lze pomoci jinak. Psychiku mám stabilní a umím to s ní, nepotřebovala bych prášky, spíš mi vadí. Ale mám jiné potíže, které bez prášků už neutáhnu, bohužel.
(22.11.2025 21:02:56) "Optimista je neinformovany clovek"
To si nemyslím. Informace mám. O všem si dělám co nejdetailnější rešerši. Například vždy, když šel někdo blízký na vážnou operaci (srdce, mozek), tak jsem měla nastudovánu pravděpodobnost komplikací, úmrtí, zotavení bez následků atd. A nad rámec téhle racionální analýzy zkrátka intuitivně vím, že konkrétně nás se bude týkat to zotavení bez následků, zatímco ty ostatní možnosti dopadnou na nějaké jiné chudáky.
(22.11.2025 22:12:08) Len, kdyby byl optimista jen neinformovany, pripousteli bychom, ze nemuzeme vubec zadnou realitu vytvaret, ze se jen da vedet dopredu. Jenze tohle pojeti sveta je uz na vsech moznych vedeckych frontach vyvracene. Jsem soucasti te reality, kazdym momentem ji spoluutvarime. Sice jen v horizontu nasich moznosti, ale prece.
jednoznačně věřím, že i těžké věci (časy,zkušky, neúspěchy, zdánlivé prohry) mají smysl a v konečném součtu se ukáže, že měly svůj důvod... i kdyby to mělo nějakou dobu trvat, resp. nebylo to zjevné hned.
rozchod = přijde lepší vztah
neprodloužení smlouvy v práci = najde se lepší nabídka
zapomenu doma mobil a musíme se vracet = třeba jsme se vyhnuli nějaké dopravní nehodě...
(22.11.2025 21:33:56) Také beru, že negativní věci mají v životě své místo a podle pořekadla, že všechno zlé je pro něco dobré, se snažím to dobré hledat nebo alespoň věřit, že existuje, i když ho nerozeznám. Ale narážím na hranice - extrémní zlo, války, katastrofy, těžké nemoci atd., tam mám problém věřit, že jsou takové zkušenosti pro něco dobré. Jako asi většina lidí.
(22.11.2025 21:39:58) Kdo zažil a přežil nějaké opravdu zásadní vnější zlo jako je třeba válka, ten už nejspíš neříká, že všechno zlé je pro něco dobré. V tomto ohledu opravdu platí, že optimista je jen nedostatečně informovaný pesimista.
(22.11.2025 23:49:09) Půlko, myslím, že já sama i někteří z mých příbuzných díky optimismu zvládli nějakou opravdu těžkou věc, třeba mýmu dědovi řekla na začátku 30. let cikánka, že bude zavřený, ale ne ve vězení, že tam bude dlouho, ale že se z tama dostane a on tomu věřil, že to bude dobrý a skutečně se vrátil v roce 1947 po 4 letech z ruskýhi zajetí kdyby tentokrát nevěřili lidí, že to zvládnou a přežijí, nedalo by se v tom žít, stejně tak teď Ukrajinci věří, že to bude zase dobrý, a že jsou informovaní určitě dost stejně tak nemocní, psychika a optimismus pomáhá zvládat nemoc
(23.11.2025 0:15:12) Yuki, řeč ale nebyla o optimismu obecně. Bylo to o tom, že člověk rád věří, že všechno zlé je k něčemu dobré. A o tom, že u katastrof ho tenhle dojem rázem přejde.
(23.11.2025 10:07:56) Čistě filosoficky je nutné mít tu dichotomii, takže kategorie zla pomáhá utvářet tu kategorii dobra. Což samozřejmě v běžném životě, když někdo zažívá nějaké drama a jeho život visí na vlásku, ho asi moc nezajímá, na takové přemýšlení těžko v danou chvíli má kapacitu. Takže až ex post po období nějakých příšerností napíše ale třeba Arendtová své práce o totalitarismu nebo zlu (čímž podle mě přispěla k ideji všeobecného dobra, což samo o sobě je ovšem pro lidstvo idea nedostižná). No nic, pardon, že jsem se nechala unést, vždyť jsem se ptala na osobní nastavení.
(23.11.2025 16:06:17) ale to neni dojem, ze "vsechno zle je pro neco dobre" a "stan se, co se ma stat". I v okamzicich, kdy tomu clovek nechce verit nebo krici "proc", tenhle zakon plati
(23.11.2025 16:15:22) Radko, víš co, tady na fóru jsou lidi, kteří za sebou mají příšerné věci v dětství. Zajímalo by mě, jak byste se podívali takové osobě do očí a řekli jí, že to určitě.... má nějaký důvod, je to k něčemu, co tě nezabije atd. Jakože by někdo týranému dítěti řekl něco takového. Tak musí být prostě a úplně absolutní kripl.
(23.11.2025 17:49:01) Kat, souhlasím. Jsou věci, které mohou mít jediný "pozitivní" důvod, proč se dějí, a to zocelit mysl tak silně, že se člověk lidově řečeno nezblázní a ustojí je. A to už je jaksi patologické. Jsou běžné životní zkoušky, běžné kalamity, které mohou člověka posilovat a dávat mu růst. Vyhoří dům, uteče manžel, zkrachuje podnik... ok. Ale obětem týrání, válečným invalidům, těžce nemocným atd. bych to opravdu nevyprávěla.
(24.11.2025 11:28:19) Radko, nemyslím si, že si něco pletu. Vůbec nejde o to, jestli své "pravdy" říkáš konkrétnímu člověku v traumatické situaci do očí. Spousta lidí může být právem na tato moudra alergická, protože je potkaly věci, které prostě dobré nejsou, nijak, z žádné perspektivy. Už jsem tu jednou psala, že dokud jde o běžný život, kdy zradí přítel, uteče partner, vyhoří dům, uhyne pes, zkrachuje byznys... lze mluvit o relativně zdravě motivujících výzvách, které člověka posilují a posouvají třeba i k lepšímu. A potkají v nějaké míře každého. Ale jsou kalibry zla, které se vymykají a opravdu nejsou dobré. Šťastní jedinci dokáží překonat i silná traumata a žít se silnými hendikepy, ano, ale jak už jsem také psala, není to více než z nouze ctnost, kterou by si každý rád odpustil a všichni se můžeme jen pokorně modlit, abychom se do takové situace nikdy nedostali.
(24.11.2025 11:34:00) Pokud je nekdo na nejake vety alergicky, je to jeho vec. Zrejme v nem neco vyvolavaji. Ja se tady jen snazim rict, jak to mam ja a co vim, pripadne v co verim, ja. Nic vic, nic min. Kdo cte za radky, vypovida to spis vic o nem nez o me...
(24.11.2025 11:42:47) Radko, osobně si určitě můžeš věřit, čemu chceš. Já píši o tom, že tvá pravda není univerzální a že na cizí životy nelze aplikovat to, jak ty si hodnotíš ten svůj.
(24.11.2025 12:13:41) to jsem si dlouho myslela a říkala také... dneska už mi to tak snadno nejde a spíš mi to zavání "rouháním se"...
Rose,
jo. Me osobe take, stejne jako ""vyhral-prohral svuj boj s nemoci"". Trosku mi to zni, jako by ten, ktery prohral malo bojoval. Jinak je to kazdeho vec, jake nastaveni mysli mu pomaha.
(24.11.2025 11:46:08) Čumčo, nevidím to jako žádný zásek. Jeden píše, že něčemu věří, a jiný píše, že tomu nevěří a proč. Kat se možná vyjádřila emotivně, holt k emotivnímu tématu.
(24.11.2025 12:03:41) Čumčo, ať si každý věří čemu chce. Podle mě události v mém životě nemají žádný vyšší smysl, prostě se nahodile staly. Můžu je zpětně nějak zhodnotit, a říct si třeba, že když jsem ztratila tuhle práci, našla jsem jinou a ta se mi líbí víc, ale tohle je přece taky náhoda. Mohlo by se naopak stát, že už žádnou pořádnou práci neseženu. Mně prostě fatalismus tohoto typu nedává žádný smysl.
(24.11.2025 12:42:07) Huso, v zasade ty udalosti nedavaji zadny smysl
ale nekdy se stane, ze ty udalosti navazuji jedna na druhou, jako kdyby to nekdo ridil...nebo si to treba namlouvame - je to nahoda, ktere prisuzujeme vyssi umysl
treba nekoho vyhodi z prace a on najde praci, o jake ani nesnil....a sam by z te prvni prace neodesel ...nebo mu ta druha prace nahradi neco, co mu chybelo
ja treba mela kolegyni, ktera nemela deti a mela pritom deti moc rada a dost ji v zivote chybely....uz ji zbyvaly asi 4 roky do duchodu a prisla vlna propousteni, propustili ji, bylo ji to moc lito, cekala, ze to tam doklepe do duchodu....a tak sla delat s detmi a delala s nimi 4 roky, nez dostala duchod a byla tomu nakonec moc rada
(24.11.2025 12:51:29) 77krasko, tohle je podle mě o tom, že člověk nerad opouští svou komfortní zónu. Když nemá pádný důvod, nedělá změny, neriskuje. Drží se toho, co funguje, a je spokojený. Mimořádné události donutí z té komfortní zóny vystoupit a udělat kroky, které by se sám od sebe nikdy nerozhoupal udělat. A pak je za to třeba vděčný, překoná diskomfort a dostane se někam, kam nečekal.
no a nekdy to lidi sami ani vubec nepoznaji, jake dostali karty
nekdo dostal dobre karty a porad zehra na osud nebo to bere jako samozrejmost
a jiny dostane spatne karty a od zacatku bojuje a nakonec se z toho vyhrabe a sam u sebe zadne spatne karty nevidi (moje kamaradka na vesnici - sirotek odmala, partner ji zemrel, ale maka a pomohla si nakonec)
(24.11.2025 12:46:00) Huso, já nevidím všechno jako čirou nahodilost, něco je v životě sled celkem rozeznatelných příčin a následků, něco má člověk ve vlastních rukách. Mám ráda přirovnání ke karetní hře, člověk neovlivní, jaké mu přicházejí karty, to je opravdu jen náhoda, v jeho rukách je, jak s nimi hraje. A stejně jako u těch karet, s dobrými může být výhra zadarmo, s mizernými může být veškeré úsilí marné.
(24.11.2025 12:57:18) 77krasko, ano, vidím to také tak. Někdo má zdánlivě ideální karty v ruce a všechen potenciál prošustruje, někdo naopak se zdánlivě beznadějnými dojde daleko. Někdo má krásně rozehráno a v jednom okamžiku se všechno rozpadne... a tak různě, život je pestrý.
(24.11.2025 13:08:33) jedna vec jsou karty - dobre nebo spatne
druha vec jsou spatna rozhodnuti
nekdy se mezi tim tezko rozslisuje...a nekdy holt na spatne karty navazuji spatna rozhodnuti
je to pripad od pripadu
a dalsi vec je "po bitve je kazdy generalem"....je treba se na rozhodnuti divat z pohledu, kdy je clovek ucinil
kolikrat jsem slysela "mel jsem tehdy koupit dalsi byt, mel jsem zustat v Americe, nemel jsem odejit od firmy, mel jsem odejit od firmy, mel jsem si udelat docenturu...." to je uplne zbytecny si rikat a trapit sam sebe
(24.11.2025 13:34:59) 77krasko, jojo, zpětným pohledem je všechno jasnější. A když člověk projde vším tápáním, pokusy a omyly a konečně přesně ví, jak by měl a chtěl žít, tak je konec hry To mi přijde trochu kruté
(24.11.2025 13:59:33) ropucho a ví to někdy doopravdy? není to jen iluze nepoznaného? docela si umím představit, jak je člověk třeba šťastný, že na důchod žije v domečku se zahrádkou a říká si, že takhle měl bydlet už dávno, ovšem kdyby se zamyslel, dost možná zjistí, že za dob malých dětí by neustále musel řešit dostupnost mhd, schopnost dětí se pohybovat samostatně, dostupnost pediatra, škol, kroužků... obávám se, že ta hra se nedá tak úplně naučit, a jediné, co můžeme, je neustrnout a být připraven na různé karty, které nám osud do té ruky přihraje... a asi nikdy se nedozvíme, co jsme doopravdy mohli a měli udělat lépe...
(24.11.2025 14:32:13) Já se dokonale shoduju s písničkou z Vratných lahví: Ani k stáru, ani k stáru, ani k stáru nemám o životě páru... Pochybuju, že je na světě nějak moc lidí, kteří na konci života odhalili, jak se ta hra hraje. Myslím, že většina z nás umře zcela nevědomých.
(24.11.2025 14:55:47) Huso, treba moje matka ma v 83 letech pocit, ze prozila hezky zivot, ale ta zrovna mela rozdane dobre karty, v tanecnich potkala celozivotniho partnera, se kterym jsou manzele 60 let, ma jedno hodne dite (mne), ktere ji navstevuje jednou tydne, ma zdravou a vtipnou vnucku, mela krasny vztah s rodici a s rodinou sve sestry, se kterymi se hodne stykala a jezdila s nimi na chatu, mela a jeste porad ma praci, kterou ma rada (ted ji dela z domova na maly uvazek), ma spoustu pratel a znamych ve svem malem meste...mala nekolik operaci, ale vsechno se ji brzy zahojilo....chtela mit hezci bydleni a ne maly byt v panelaku, ale to se uz neda nic delat, mela spousty kulturnich konicku (plesy, navstevy divadel, opera, knizky)
celkove ma pocit, ze hlavni smysl mela v zivote rodina, uzsi a sirsi
(25.11.2025 11:41:11) Jak hodnotí svůj život moje maminka, to nevím, ale z mého pohledu proplula na úplně neuvěřitelně štastné vlně. Narodila se na sklonku války, hnusná padesátá léta vnímala jakožto dítě jen okrajově, mládí prožila v uvolněných šedesátých letech. Začátky rodinného života za normalizace nebyly úplně růžové, ale rodiče byli šťastné optimistické povahy, měli krásný vztah, tak si to dokázali v rámci možností užít. Po revoluci zažili vyloženě jízdu, nebylo jim ještě ani padesát, stihli si vynahradit práci, cestování, užili si s vnoučaty... Maminka pak odešla do předčasného důchodu a užívá si to už přes dvacet let. Sice ovdověla, to bylo bolestné, tatínek se těsně nedožil zlaté svatby, na kterou se těšili. Ale maminka to zvládla, stále vypadá fantasticky, je ve fantastické kondici, mezi 75 - 80 lety věku obletěla kus světa, je pyšná na vnoučata... Já doufám, že se bude radovat ještě i z pravnoučat, přijde mi to jako povedený život.
(25.11.2025 12:01:45) Ropucho, z nektereho uhlu pohledu to byla a je stastna generace....teda nemohli studovat v zahranici a cestovat a podnikat a mit zaslouzeny postup v praci atd. ...nekdo to cestovani jeste chytil po roce 1989, moji rodice uz ne, uz se starali o starnouci rodice a uz ani nebyli v kondici na velke cestovani
(25.11.2025 12:10:13) 77krasko, tak byla to první generace, která nezažila válku. To se počítá. Ale zažili tu "studenou", aktivní roky prožili v totalitě, pro spoustu lidí to muselo být dost trudné. Nemluvíc o těch, kteří se proti režimu aktivně angažovali. Ale kdo dokázal přijmout poměry a realizovat se v rodinném životě, mohl být asi relativně šťastný. A po revoluci ještě chytit příležitosti za pačesy a na stará kolena čerpat moderní zdravotní péči. My jsme na tom lépe a naše děti by mohly být ještě lépe, pokud se to nepodělá. Pokud podělá, zažili jsme zlatý věk my.
(25.11.2025 11:14:37) Huso, takhle to nevidím. Myslím, že člověk se během půl století dost dozví o sobě a o společnosti, alespoň za sebe to tak cítím. Docela by se mi líbilo, kdyby se hrálo nějaké druhé kolo, kde bych to mohla všechno uplatnit. A myslím, že to ani není nijak originální myšlenka, že život se (bohužel?) žije bez zkoušky nanečisto, rovnou na ostro.
(24.11.2025 12:47:45) u sebe si myslim, ze ruzne tezkosti nebo moje spatna rozhodnuti nakonec vedla k tomu, ze jsem musela "vyjit ze sve komfortni zony" a fakt se hodne snazit pri jejich prekonavani - a ze jsem poznala uplne nove sve vlastnosti a nove jevy a situace, ktere bych normalne nepoznala
kdybych v mladi zustala v prvni praci a s prvnim partnerem, tak jsem mohla mit prehledny, pomerne snadny a jednoduchy zivot (vim, jak ziji a pracuji tehdejsi kolegove a jak zije muj tehdejsi partner), ale holt jsem se u obou polozek rozhodla jinak, tezko rict, jestli to byla spatna nebo dobra rozhodnuti, ale rozhodne jsem zazila veci, ktere bych s prvnim partnerem a s prvni praci nezazila
(23.11.2025 18:08:08) Kat, myslím, že je to vždycky jen a pouze lidská potřeba přežít a nezbláznit se... Když projde něčím hrozným, fyzicky to přežije, potřebuje ještě něco, čím "zaplatí", že přežil a "dovolil" si žít dál... A tak se otočí, prohlédne si to zpětně s odstupem a hledá, čím by to zlé vyvážil a zdůrazní cokoliv, co by v tom mohlo být dobré...
(23.11.2025 18:12:41) Rose, přesně tak. Je to pud sebezáchovy, obranný mechanismus, jak si věci zpětně zracionalizovat. Naprosto věřím, že někdy člověka negativní událost opravdu vystřelí pozitivním směrem, že člověk dokáže ty pověstné citróny proměnit v limonádu. Ale jsou i případy, kdy to nefunguje, kdy lze maximálně vytřískat z nouze ctnost a nebo také už nikdy nic.
(23.11.2025 18:54:12) Já nesnáším úsloví co tě nezabije, to tě posílí. Podle mě absolutně nepravdivé. Každý z nás je jiný. Někomu umře dítě a on se s tím srovná, někoho vyhodí z práce a totálně se zhroutí. A jasně, že když se chci s něčím zlým vyrovnat, racionalizace je jedna z metod. Ovšem ne vždy a ne každému funguje.
(24.11.2025 11:18:46) Tak znova, Ty nepopiras osklive veci tim, ze jednou treba uznas, ze to bylo dobre k tomu, ze jsi ted nekde tam, kde bys nebyla, kdybys to neprozila. Nelakujes zlo na dobro V tu chvili to pro Tebe muze byt zlo, ktere se jednou v budoucnu ukaze jako dobre, dobre pro Tvuj rust treba.... To se vubec nevylucuje s tim, ze ve chvili, kdy prozivas spatne a tezke veci, tak je vidis jako zle, bolestne a nekdy i neunosne
je fakt, ze Radka psala o sobe. At si kazdy zduvodnuje vlastni zivot jak chce.
Ja osobne reci, ze neco melo TAK byt, nemam rada. V necem jsem mela smulu a v necem stesti. Me se libilo co rikal Jan Potmesil, ze kdyz mel potrebu se ptat, proc zrovna ja. Tak to otocil a rikal, proc zrovna ne ja.. To ze jsem v roce 2022 nezila v Mariopolu neni zadna moje zasluha, to jsem proste mela stesti.
(23.11.2025 19:22:59) Jerry, to je dokonce "předepsaná" odpověď na otázku "Proč zrovna já?" Každý si tu otázku položí a jiná odpověď neexistuje. Není to za trest, není to proto, že člověk potřeboval lekci, je to prostě životní loterie. Nikdo si nepřeje vytáhnout Černého Petra, ale někomu se to prostě nesplní.
(24.11.2025 5:49:25) "Me se libilo co rikal Jan Potmesil, ze kdyz mel potrebu se ptat, proc zrovna ja. Tak to otocil a rikal, proc zrovna ne ja.."
Jerry, ano, v Reflexu kdysi vyšel velký rozhovor s Potměšilem, s tímto výrokem a já si pamatuju, že pro mě byl jako zjevení, roky jsem ten výtisk měla v šuplíku...
(24.11.2025 5:51:37) Rose/Ropu, já si myslím, že to takhle není, oni ve svém údělu, "přizabití" (jak to Jerry trefně nazvala) na duchu po nějaké katastrofě takové zdůvodnění nehledají - ale je to jen moje domněnka
(24.11.2025 8:58:42) Moji mame umerli behem 1,5 roku ctyri nejblizsi dospeli (manzel, mladsi segra, jeji neter s manzelem). Vschni bydleli na jednom dvorku. V 78 letech zustala sama s dvema detmi jeji netere. Zaschovala se uzasne, ale urcite by ji nenapadlo, ze to tak melo byt.
(24.11.2025 9:00:15) čumčo, já to myslela obecně, že člověk má potřebu zpětně vyhledávat ty světlé stránky prožitého utrpení... věci se dějou pořád, pořád jsou nějaké souvislosti a myslím, že ani to letectví by nijak neustrnulo, že ten vývoj by běžel i bez války, a dost možná by se vyvíjelo něco dalšího, jinak, nebo třeba rychleji, ale s ohledem na válku se to odsunulo na vedlejší kolej, není tedy "díky válce" posun v letectví... ale holt když už ta válka byla, najdeme aspoň něco pozitivního na tom všem strašném, co bylo, ospravedlníme nějak to, čeho jsme se dopustili, nechali dopustit, sami přežili, když jiní ne... pomůže nám to nějak uzavřít co bylo... je to programové hledání toho dobrého v tom špatném... posilujeme tím v sobě tu víru v (převládající) dobro...
(24.11.2025 11:21:12) "že člověk má potřebu zpětně vyhledávat ty světlé stránky prožitého utrpení..."
Rose, já ti rozumím, jenom moc nesouhlasím a taky si myslím, že v celé debatě směšujeme 1) životní nesnáze a problémy a 2) naprosté tragédie...
nemyslím si, že autoři výroků "všechno zlé je pro něco dobré" a "když ti život nadělil citróny, udělej limonádu..." vůbec neměli na mysli tragédie jako je úmrtí dítěte
K té racionalizaci - ta funguje, ale je dobré, když si člověk racionalizuje výhradně své vlastní útrapy a "vymačká" z nich nějaké vedle vzniklé údajné životní pozitivum. Ale rozjímání o cizím životě s aplikací racionalizace je věc balancující na hraně bezohlednosti, snadno se sklouzne k bagatelizaci té útrapy, je to nebezpečné
(24.11.2025 9:01:32) A s kolika takovými lidmi jsi v životě mluvila - myšleno o tom jejich traumatu?
To, že jsem fatalista, přece neznamená, že když se mnou někdo mluví o letitém traumatu, že mu řeknu věty, které ty cituješ...
To směšuješ neempatii s životním přístupem, o kterém píšu. Konec konců ho nikomu nevnucuju, je můj (stejně jako spousty dalších lidí). Já zase "nechápu", jak někdo může být pesimista. Nebo se rochnit ve svých bolístkách a křivdách (třeba tuhle mi jeden klient vyprávěl, jak ho před 3 lety opustila žena, a jak je kvůli tomu furt v depresi a nemůže pracovat... - no, tam mám co dělat, abych jakous takous empatii projevila - aby se dospělý chlap 3 roky neuměl vyrovnat s tím, že si jeho žena našla druhého, to mi přijde absurdní šíleně).
Součástí mojí práce je i práce s různými letitými traumaty (resp. s lidmi, kteří je mají). Se zneužívanými/týranými ženami a dětmi jsem mluvila xyz-krát. Stejně jako s lidmi, kterým celkem čerstvě někdo umřel. I třeba s lidmi, kteří řídili auto, zavinili bouračku a někoho zabili...
Znovu, není to přece o tom, že by se z toho měl někdo radovat nebo si říkat, hurá, mě se stalo to a to, takže teď si z toho vezmu to dobrý.... Zpracovat trauma a posunout se je ale cesta, resp. cíl toho procesu vyrovnání se.
Každému se v životě něco stane, takovej, makovej, jinej průser/neštěstí/tragédie... a mnohokrát. Prostě to tak je.
jo.. Ja mezitim taky hodne klickuji. Mam v peci dite, ktery si detstvi odneslo Komplexni postraumatickou stresouvou poruchu. Z toho sameho detstvi se naucila, ze citove vydirani a hrani si na obet, jsou normalni komunikacni techniky. Furt balancuji mezitim ji brat vazne a pritom nepristoupit na jeji hry.
(24.11.2025 11:11:16) Kat, to jsi spatne pochopila. Samozrejme ze v takovem okamziku nebudes vynaset tyto pravdy, na to staci docela obycejna lidska empatie. To ovsem neznamena, ze to v dlouhodobem horizontu neplati
(23.11.2025 5:02:36) extrémní zlo, války, katastrofy, těžké nemoci atd., tam mám problém věřit, že jsou takové zkušenosti pro něco dobré. Jako asi většina lidí.
Katastrofy - tam já vím, že pozitiva i účelnost mohou přijít - typicky u leteckých katastrof - pořádné prošetření příčin=nová bezpečnostní pravidla/opatření/technologický pokrok = zlepšení bezpečnosti pro všechny ostatní budoucí
- tornádo/povodně = částečně totéž (protipovodňová opatření... - zabrání třeba dalším horším...) + moje nejlepší a nejsilnější zážitky pochází z tohoto - soudržnost, jednota, pomoc, ochota, schopnost spolupráce... absolutně nezapomenutelné = nové domy, nové střechy, nové parky, nové ulice...
těžké nemoci - i tam je (samozřejmě vedle bolesti, smutku a trápení) spousta pozitiv/krásných silných zážitků a vzpomínek
extrémní zlo - tam spíš hledám důvody a příčiny
války - ty teda nesnáším, ale obecně také vedou k pokroku, značnému ideologickému posunu, řadě nových mezinárodních smluv, ale i k obecnému povědomí o tom, že válka je zlo a že by se neměla opakovat... (jen jsem si naivně myslela, že většina světa už to chápe, ale zjevně ještě pořád ne).
Obecně - vše výše uvedené k životu prostě patří a popírat, že se vyskytuje (vyskytovat bude) je zbytečné. Jediné, co si myslím, že je fakt blbý, je smrt dětí a maminek od malých dětí. Tam se mi ta pozitiva vidí fakt blbě.
(23.11.2025 5:41:12) Za 1. světové války se rozvinulo letectví, 2. světová přinesla pokrok v medicíně, mimo jiné antibiotika, která od roku 1928 tak nějak čekala
ale co dobrého přinesla válka na Ukrajině, v Gaze, Súdánu...?
a vyváží letecká doprava, která by jinak přišla o pár let později, to utrpení? všechno by stejně přišlo, jen o něco později, ty miliony zničených životů za to nestály
(23.11.2025 10:58:43) Dari, ta domnělá pozitiva, co popisuješ, se ti mohou zdát pozitivní, dokud je vnímáš v celospolečenském měřítku jako nezúčastněný pozorovatel. Jako člen společnosti, který z toho pokroku těží. Kdyby při letecké havárii zemřelo tvé jediné dítě nebo kdyby ses ty osobně musela vzdát práce, koníčků a veškerý zbytek života obětovat boji s těžkou nemocí, bylo by pro tebe chabou útěchou, že se podílíš na vývoji pokroku pro příští pokolení.
(23.11.2025 11:39:55) "Kdyby při letecké havárii zemřelo tvé jediné dítě nebo kdyby ses ty osobně musela vzdát práce, koníčků a veškerý zbytek života obětovat boji s těžkou nemocí, bylo by pro tebe chabou útěchou, že se podílíš na vývoji pokroku pro příští pokolení."
Ropu, to Dari určitě nemyslela, to je snad zřejmé
kdežto nucené stěhování, nenadálá ztráta zaměstnání, vztahu - prostě komfortní zóny - opravdu může s odstupem být vnímána jako dobro, ačkoli v ten den se "zhroutil svět"
(23.11.2025 11:44:42) Čumčo, nevím, co Dari myslela, vím jen, co psala:
"Katastrofy - tam já vím, že pozitiva i účelnost mohou přijít - typicky u leteckých katastrof - pořádné prošetření příčin=nová bezpečnostní pravidla/opatření/technologický pokrok = zlepšení bezpečnosti pro všechny ostatní budoucí
- tornádo/povodně = částečně totéž (protipovodňová opatření... - zabrání třeba dalším horším...) + moje nejlepší a nejsilnější zážitky pochází z tohoto - soudržnost, jednota, pomoc, ochota, schopnost spolupráce... absolutně nezapomenutelné = nové domy, nové střechy, nové parky, nové ulice...
těžké nemoci - i tam je (samozřejmě vedle bolesti, smutku a trápení) spousta pozitiv/krásných silných zážitků a vzpomínek"
Na to já reaguji. Tobě z toho každopádně může být zřejmé něco jiného než mně.
(23.11.2025 13:46:41) No, takhle se to pojímat nedá.
Katastrofě nezabráníš.
Ráda a hodně lítám, rozhodně nebudu sedět doma, jen aby se mnou náhodou nespadlo letadlo. Když už by spadlo, byla bych ráda, aby výsledkem bylo "poučení", nějaké zlepšení bezpečnosti, aby další (ze stejných důvodů) už spadnout nemuselo.
Rakovině ani náhlé smrti nezabráníš. Můžeš chodit na prevenčky, žít zdravě..., abys riziko minimalizovala, resp. při zjištění zlepšila šanci na uzdravení tím, že se na to přijde včas. A jistě, když mě to potká, tak holt budu muset komplet překopat život a počítat s tím, že umřu. Nejsem blbec ani naiva. Na rakovinu mi zemřel otec, když mi bylo 9, děda, kamarád mého muže s dítětem o rok mladším, než je náš, bratr mé zaměstnankyně (v mém věku), má kamarádka-kolegyně-bývalá zaměstnankyně (o 2 roky starší dítě, než mám já)... Druhý partner mé matky zemřel z hodiny na hodinu na infarkt, stejně tak jedna má zaměstnankyně (v pátek v práci, v pondělí mrtvá doma v posteli), jeden klient před 14 dny (vždyť jsem s ním předevčírem volala a nic neříkal...)... Na rozdíl od spousty lidí, kteří si tato rizika odmítají připouštět, létám na dovolenou s tím, že na stole mi leží závěť, všechna hesla a pokyny do práce... Mám pojistky, pojištěné hypotéky... Počítám i s tím, že můj muž ve věku 55 let může kdykoli "zítra nebýt".
Neříkám přece, že si někdo něco z toho přeje, ale jen to, že je to běžná součást života a je normální s tím počítat a nehroutit se, ale přijmout to jako realitu (když už to nastane), pracovat s tím a (časem) z toho přijmout i to dobré.
Já jsem prostě fatalista - má-li to tak být, tak to tak bude. I to špatné mi má něco přinést, otevřít jiné dveře, něco naučit, rozvinout mě někam...
nepřeju si umřít při autonehodě, ale když už by se tak muselo stát, byla bych ráda, kdyby moje orgány zachránily život někomu dalšímu...
Můj muž je jednoznačný optimista - ten vždycky věří, že všechno dobře dopadne. Já jsem proti němu tvrdý realista. Ale současně fatalisticky vnímám, že i když se mi (ten vývoj) nelíbí, tak nějaký důvod a smysl to má, a když ho nevidíme rovnou, tak ho uvidíme později. Proto se z ničeho není třeba hroutit, všechno je třeba přijmout, zpracovat a posunout se. (opravdu jediné, co bych měla problém přijmout, by byla smrt dítěte). Mám v hlavě mentální scénáře skoro na všechno.
Není důvod mi to vymlouvat, diskuse je o tom, jací jsme. Pesimista je pesimista, optimista optimista, a taky si to navzájem nevymlouvají.
(23.11.2025 16:09:17) Mam to jako Dari, fatalista, optimista i skeptik v jednom presto vim, ze vsechny udalosti v mem zivote maji nejaky smysl a vsechny krite jsou zaroven sance i kdyz boli
(23.11.2025 18:07:05) "Mám v hlavě mentální scénáře skoro na všechno."
Dari, ok, tak to jsi šikovná. Já tedy na všechno scénáře nemám. O některých druzích zla odmítám i jen koutkem mysli uvažovat (i když VÍM, že existují). Takové věci, jako že tady já nebo moji blízcí můžeme zítra nebýt, to si sice teoreticky uvědomuji, mohu mít i preventivně předpřipraveno, ale reálně to je stále vypolstrované pevnou vírou, že se to nestane. Kdyby došlo na lámání chleba, byl by to myslím úplně jiný "fičák" než teoretizování.
(22.11.2025 21:48:54) Tak fatalista nejsem, nevěřím v osud, věřím v náhody. Jasně, každá náhoda má své příčiny, ale člověk je nedokáže předem rozklíčovat. Že špatné věci mohou mít i dobré důsledky, nebo se posléze na nich dá najít i něco dobrého, to je pravda. Jsou ale špatné věci, které v sobě nic dobrého nemají, např. holocaust. Ale jsou i dobré věci, které v sobě skrývají něco špatného, např. narození dítěte znamená mimo jiné i rozsudek smrti u toho dítěte.
(22.11.2025 21:56:52) "např. narození dítěte znamená mimo jiné i rozsudek smrti u toho dítěte."
Huso, nojo, důsledně vzato touto optikou, každý život je jen cesta na smrt, ale to považuji za extrémní smýšlení. Někdy se nad celým tím konceptem také zamýšlím, že je vlastně jaksi absurdní, ale není můj úkol přijít tomu na kloub. Jako svůj úkol vidím užít si s vděčností všechno dobré a snad i k něčemu dobrému tady přispět.
(22.11.2025 23:43:58) Kdyz mi MM rekne,ze ma 2 zpravy, 1 dobrouba 1 spatnou, kterou ze chci slyset driv - tak si reknu vzdy o tu dobrou zoravu ze nejdriv, ta spatna se mi pak prijima mnohem lepe a lehceji.
(23.11.2025 9:50:46) Tak to mám přesně opačně. Vždycky chci nejdřív tu špatnou zprávu, ať už to mám rychle za sebou a můžu se pak těšit na tu dobrou. Ale i to, jak to máš ty, dává samozřejmě smysl, racionálně to chápu, jenom mě to nefunguje.
v posledni dobe beru kazdou tezkost jako VÝZVU, jako motivaci, abych vystoupila ze sve komfortni zony a resila problemy, ktere jsem jeste nikdy neresila
a taky se snazim zazivat nove situace, napr jsem letos poprve byla ve volebni komisi a docela jsem si to uzila...nebo jsem jsem nedavno byla na nataceni poradu, na ktery jsem se divala pomerne skepticky, ale nebylo to spatne
ovsem ted v nove situaci, kdy je mi skoro 60 let a dite mam odrostle a partnera odcizeneho a v praci uz nikam neporostu (tedy ve smyslu kariery, jinak porad tvorim neco noveho a pokracuji v budovani stareho) hledam, jak zit a na co se upnout
napisu tady legracni historku, ktera se mi stala tento tyden...mam sefovou Anglicanku v Londyne a obcas mame call na Teamsech o tom, co je noveho atd, ale kazdy call je planovany na dva tydny dopredu....a tento ctvrtek napsala mail, ze chce mit "quick chat" jeste ten den....tak si rikam, ze mam bud nejaky prusvih nebo mne chteji vyhodit (obcas prijdou vlny vyhazovani), tak jsem s hruzou naplanovala call na Teamsech na ten den a ona rika, ze mi chce rict neco duleziteho, co nechtela psat mailem, tak si rikam, to je jasne, po 31 letech mne ted vyhodi....a ona mi rekla, ze sama konci, ze jde delat do mensi firmy....tak mi spadl kamen ze srdce a jeste jsme si pekne popovidaly....v euforii jsem ji pozvala do Prahy a muze bydlet u nas doma
(23.11.2025 11:53:40) Jsem totální melancholik, jakoby nežiju moc ráda na světě, ale mám pocit, že když už tady jsem, musím to odkroutit fakt poctivě. Ale mám takové mimikry, nevědomě a neplánované, že lidi dokážu povzbuzovat, jsem často v roli totálního optimisty. Prostě jak vkročím třeba do práce , splynu s maskou a dokážu lidí rozebrat a poskytnout jim oporu. Je to nějak vrozené. Jedná kolegyňka mi říkala, že jsem její " roztkeskavacka". Působím radostné a pozitivně, pak doma třeba brečím . Myslím bych byla dobrej šaman .
(23.11.2025 12:07:22) Karmo, na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Dělala jsem to v práci taky tak, když jsem vycházela z kanceláře mezi lidi, vědomě jsem si nasadila masku úsměvu a vedla optimistické řeči. Ale já jsem se musela přetvařovat, neměla jsem to niterné. A stálo mě to čím dál větší úsilí. Ani teď se nikomu nesvěřuju se svými pesimistickými myšlenkami, když někdy něco řeknu, tak to zaobalím jako žert. To jen tady, kde je to jakž takž anonymní, to říkám naplno.
(23.11.2025 12:26:20) Ja to nemam vědomě, nějak to prostě přepne. Asi tj ale podobné. Já teda s opravdu blízkými přáteli si knucim, ale je to prostě fakt u lidi, kteří jsou intimni- kamarádky, co je znám milion let. A právě tohle mi přijde jako celkem dukaz- pro mě - o tom, že propracovaný horoskop prostě mluví pravdu( ne takový ten v časopise na dva řádky). Jsem štír s ascentem Lva. A ostatní planety mám buď buď oheň nabo voda. Myslím, že to prostě odpovídá A určitě je fajn si tady, v anonymním prostoru, dopřát luxus být autentický, ulevit si a probrat svoje dépky, " vyslechnout " názory těch optimistických duši, co nevidí jen tmu, ale to pozitivní. Ty jiné pohledy mi třeba pomáhají
(23.11.2025 12:52:39) Huso, já i věřím tomu, že nás různé síly a pohyby vesmíru ovlivňují více, než si uvědomujeme, nicméně horoskopy také považuji za hloupost. Vím, že údajně "odborně" sestavené komplexní horoskopy by měly být relevantní, ale pochybuji o tom.
(23.11.2025 17:17:33) Huso, na horoskopy nevěřím, ale na vliv různých vesmírných pohybů ano... leta mi trvalo, než jsem si uvědomila, že dva dny před úplňkem blbě spím. V úplňkovou noc spím dobře... a považovala jsem za normální předvánoční depresi, myslela jsem, že je to "vánočním stresem" (který ovšem nemám a neprovozuju) - až mi došlo, že deprese zmizí pár dní před vánoci - a těch pár dní před Štědrým večerem jsem plná elánu - zmizí se slunovratem. Úplně ze mě padne celá ta tíha kolem dvacátého prosince. V létě to nepozoruju tolik, ale opět, určitý pocit úlevy a odlehčení nastane. Rovnodennosti mi nic nedělají, to jsou data v kalendáři (na jednu mám narozeniny a na druhou výročí svatby, haha).... Takže - nevěřím ve všechny ty znamení atd. (jako že by nás ovlivňovaly hvězy, které jsou tisíce světelných let daleko a možná už dávno vyhaslé), ale některé věci halt fungují.
(23.11.2025 17:08:53) Snažím se rozdělit věci na ty, které můžu ovlivnit a ty ovlivňuju tak, aby mi v tom bylo dobře (např. rodinné vztahy, práce atd.). Pak jsou věci, které ovlivnit nebo změnit moc nemůžu a učím se s tím žít (zdraví - či spíše nezdraví / věk, a omezení z toho plynoucí)... a zároveň se nějak vyrovnat s tím, že prostě už ta výkonnost, zdraví atd. nikdy nebude taková jako bývala... viděla jsem teď krásný meme - je na něm fotka Everestu a nápis "every dead body on Mt. Everest was once a highly motivated individual, so maybe calm down" No a pak jsou věci s kterými už vůbec nic nenadělám (politika) - tak ty se snažím sledovat z povzdálí a tvořit si názor, ale nerozčilovat se kvůli tomu (přeci jen - jsem starší osoba, tak aby mě to nekleplo )...
Asi bych chtěla být pragmatik... (to mi v tom výběru chybí - prostě umět brát věci tak jak jsou a užívat si to, co je a netrápit se tím, co se mě netýká).
(23.11.2025 21:04:19) Jsem založením opatrný optimista s tendencí připravit se na všechny možné nesnáze a překážky. Opatrný proto, že pořád nevěřím, že se mi už skoro 60 let daří životem plout tak báječně, jak to probíhá a podvědomě mám strach z toho, že si to nezasloužím a ten průšvih teprve přijde. Tendence přípravy na překážky je taková ta ryze praktická, mám vymyšlené pojistky a únikové cesty na většinu předpokládatelných obtíží - syslím doma jídlo, děti povinně prošly kurzy sebeobrany a první pomoci, měli jsme v podstatě popperské plány dřív, než to začalo být moderní, automaticky vstřebávám důležitá telefonní čísla a jsem "řešič", musela jsem se hodně učit aby počet mnou vydaných nevyžádaných rad a doporučení klesl limitně k nule - ale občas se neudržím, je to silnější než já. Své smrti se asi nebojím ale bojím se bolesti a nezvládám smrt lidí a zvířat kolem sebe. To v posledních letech přerůstá do toho, že mi vadí nesmyslná smrt i v umění - severské detektivky jsou asi jediná větší množina knih v našem domě, kterou jsem nečetla.
(25.11.2025 14:11:24) To je hrozně těžká otázka. Já jsem realista šmrncnutej pesimistou až k optimistovi ala to zvládneme. Na každou životní situaci se snažím podívat a vyhodnotit co z toho může být v tom dobrém i zlém. Potom se snažím ze všeho vytřískat to nejlepší možné a mám radost pokud se to povede. Z ničeho se moc nehroutím to zase ne,ale,že bych dokázala tvrdit,že je všechno výborné to tedy ne. Pokud to stojí za ho...o,tak to klidně řeknu. S věkem jsem nějak upřímnější a upřímnější k sobě i ostatním. :-D
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.
. A taky nevěřím na náhodu, myslím, že všechno má nějakou svojí příčinu a smysl, proč se to děje...a není vůbec divné, že nám to někdy smysl nedává, protože to jsou věci z minulých životů, které si ale nepamatujeme...a někdy se ten smysl ukáže až mnohem později... Nikomu tuhle filozofii nenutím, ale prostě já to tak mám...
je pro ty, co s tím udělali krátký proces a o víc se nikdy moc nesnažili, vírou i kapkou bláznovství pohrdají - jejich komfortní zóna je to přemítání o žádném smyslu života a hranice té své zóny v životě nepřekročili
V její náručí
Valašský mikulášský jarmekZlín 
Radniční vánoční trhyČeské Budějovice 
Adventní víkendČeský Krumlov 
Valašská výstava betlémůZlín 
Vánoční koncert Chorea BohemicaPraha 3 
Valašský mikulášský jarmek
Radniční vánoční trhy
Adventní víkend
Valašská výstava betlémů
Vánoční koncert Chorea Bohemica
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)