Diskuze : Hlavní : Porod doma

Jako jo, ten argument, že domácí porodní asistence NENÍ poskytování zdravotní péče, ten je teda bizarní.

Dari, je to obtěžující i pro spolubydlící.
Já u druhého dítěte ležela na pokoji s druhou maminkou, za kterou chodil manžel už ráno a odcházel večer. Mezi postelemi nebyly plenty na zatažení, veškeré kojení a kontroly byly s cizím tatínkem za zády.
Teď bych se ozvala, ale jako mladé vyjukané tele jsem neměla odvahu.

U posledních dětí mě překvapilo, že v naší porodnici má na šestinedělí každá rodička svůj pokoj, příjemná změna. to dřív nebylo, pokoje byly po dvou.
U poslední holčičky mi dali pár hodin před odchodem na pokoj druhou rodičkou a moc se omlouvali, že nemají pokoje a já jdu stejně domu.

Taky tak.

Kvůli těžké nedonošenosti dítěte jsem musela rodit na klinice, byl navíc úplněk...

Už první dobu porodní jsem prožila v pokoji s dalšíma 4 nebo 5, tj. samozřejmě bez partnerů všechny... ještě samozřejmě byla noc, takže se člověk snažil být potichu, aby nebudil ty ostatní, které třeba ještě spaly..., celou dobu na posteli, najaké chození, sprcha, vana, míč - naprostá utopie.

Ráno spráskl doktor rukama, že už jsem dávno měla být na sále, že jsem plně otevřená (psala jsem sms mužovi, že má teda přijet, ale už to ani nestihl), na to řekla sestra, ale všude se rodí..., tak jsem nakonec rodila na operačním sále, což byla asi v tu chvíli jediná místnost, která byla dostatečně sterilní a "volná", pak na oddělení nás bylo taky 6 matek na jednom pokoji.

Nechápu, že si to někdo vybral i dobrovolně, ale asi ne, počítám, že takto plno měli holt i v ostatních porodnicích ve městě...

Tj. všechny byly (seč to šlo) do poslední chvíle na společném pokoji, na porodní sál šla až ta, které se porod rozjel nejvíc, a byla z něj lifrována hned pryč na poporodní oddělení, aby se mohl rychle vydezinfikovat a uklidit, než do něj šoupnou další, která už je nejvíc otevřená... Nedejbože, aby do toho přijel někdo "z ulice" s hodně rozběhnutým porodem. A teda fakt si nemyslím, že jsem měla "všechnu smůlu světa" a že se tak stalo jednou za 10 let...

Jo, možná "smůlu" na ten úplněk, ale holt nejspíš působil i na mě...

Takže o nějakém příjemném průběhu porodu v porodnici a "skoro jako doma" si myslím spousta žen může nechat zdát furt.

Tohle já jsem třeba v životě nepochopila, že někdo chodí na návštěvy do porodnice, zatímco (asi) většina lidí to považuje naopak za společensky téměř povinné...

Znám holky, kterým se po porodu v porodnici vystřídalo na návštěvy snad 20 lidí, když jsem to poslouchala (možná s tichou výčitkou, proč jsem nepřišla i já), tak se ve mně všechno kroutilo.

Já teda rodila jen jednou a dítě v inkubátoru, ale byl za mnou jen muž a přijela i moje matka, což mě v tu chvíli i překvapilo (ale potěšilo). Vůbec mě nenapadlo s někým se domlouvat, že a kdy můžou taky přijít a naštěstí se nikdo nevnucoval.

Mám v sobě asi (geneticky nebo z minulých životů) hodně zakořeněnou posvátnost šestinedělí, z představy zástupů kamarádek, nadšeně hledící na novorozeně, nebo tlupy příbuzných, se mi dělá špatně.

Až bylo dítěti asi 4 měsíce, uspořádala jsem "vítání do rodiny", kde teda byla pozvaná rodina i kamarádi. Do té doby jsem se (pravdivě) vymlouvala, že dítě má mizivou imunitu a že máme zakázáno chodit do společnosti, takže dítě viděla jen hrstka lidí z rodiny a z nejbližších přátel, na počet určitě tak do 10...

Jo. Jde o to, že není rozhodující poměr k rodičce (manžel, maminka, PA, sestra v obojím smyslu, doktor/ka...), ale osobnost. Musí mít důvěru rodičky a chovat se vhodně. Obojí.