Re: možná vhodná knížka

Zdá se mi, že z nedostatku informací tady dochází k jednomu zmatení za druhým.
Vanko, Petra je nyní v nejtěžší fázi truchlení, Ondrášek zemřel před pár měsíci, takže to je pro ni opravdu bolestné. Nejen moje zkušenost, ale i zkušenosti s prožíváním ostatních jsou takové, že v prvních měsících někdy i letech po úmrtí dítěte je bolest natolik intenzivní a vyplňující celou duši matky, že si nedovede představit, že jednou by to mohlo být jinak a slova o tom, jak pomůže čas apod. jí mohou připadat jako fráze, co se říká. Kromě toho i já si myslím, to co BaBá, že bolest zůstane navždy, jen už nezaplňuje tak zcela, že ten čas pomůže právě tomu, aby ustoupila a uvolnila místo pro další prožívání a nové radosti, ale nezmizí, jen nemá už tak ústřední místo, což u mě už opravdu nemá.
Nicméně jak jsem psala, Milenka je pořád určitým způsobem mou součástí a jdu dál s ní v srdci ne bez ní, což ovšem přece nemusí být nutně pro Toma poškozující, může to být i obohacující.

Trochu lituji, že jsem sem napsala ten úvodní příspěvek tématu o Tomíkovi v době, kdy jsem se cítila vyčerpaná a na dně kvůli jeho aktivitě, ačkoliv jsem to tam napsala, že je to určitá momentální skepse z pocitu vyčerpanosti, hodně lidí to pochopilo zase tak, že celoživotně je Tomík jen srovnáván a nemilován, protože není jako jeho mrtvá sestřička, což jsem tam ani nepsala a také jsem dost věcí dovysvětlila v další diskusi. Ten úvodní příspěvek byl veden snahou ulevit si od stresu a trochu si postěžovat, jak mě to dítě dneska zlobí a není to zdaleka jediný podobný, který jsem tady četla, rozdíl je v tom, že je tam to srovnání s Milenkou, jenže to je realita mého života, já bych byla radši, kdyby to bylo jinak, ale není. Nevím, ale připadalo by mi dost nenormální, kdybych si na tohle v takové chvíli nevzpomněla a nepřipadalo by mi zrdcující, že už ji tady nemám.
Zklamání z pohlaví Tomíka, o kterém jsem v diskusi taky psala, se týkalo období těhotenství a myslím, že mě dost lidí i pochopilo, jen kolik z vás mi psalo, že by mi přálo holčičku, proč asi? Je to celkem přirozené si ji přát po tom, co se stalo.
A zase musím napsat, že jsem si byla vědoma toho, že Tomík za nic nemůže a snyd nikdy jsem své zklamání neobrátila proti němu ve smyslu výčitek nebo nelásky, spíš se to zklamání projevilo opět směrem k Milence, že jsem o ni přišla.
Ale Tomík je prostě můj chlapeček, neumím si představit, že by byl holčička, hypoteticky jsem v těhotenství chtěla holčičku, ale nyní když mám konkrétního chlapečka, tak se ty pocity přece změní, já myslím, že kdo je máma, tak chápe, co tím myslím.

Osobně si myslím, že můj a Tomíkův vztah na začátku jeho života mnohem výrazněji poznamenalo, co jsme si po porodu prožili a ještě v souvislosti s tím, že už mi nedlouho před tím jedno dítě zemřelo, byla celá ta situace hodně náročná a poznamenávající, musela jsem s tím hodně bojovat, ale už několik měsíců mám v tom pocit vítězství, že už je to skutečně za námi.