Re: Dokdy je u dětí normální lakota?

No to plácání na předškolkového jedináčka fungovalo skvěle jako signál (aspoň já to tak vnímala, co on, to nevím) "bacha, tady je hranice, jseš na ní". Tehdy jsem to brala jako třikrát a plác do ruky. Ještě před 3. narozeninami to začalo být k ničemu, ale dohody se ukázaly jako efektivnější.
Tady jsem se to dlouho ostýchala přiznat.

Na druhorozeně to nefunguje vůbec.

Hodně nad tím přemýšlím. Docházím zatím k tomu, že fyzický trest je jako výjimečná věc přijatelný (v afektu za naschvál jsem asi 2x v životě použila a zpětně to hodnotím dobře - dítě prostě vidělo, že mně naprosto nefalšovaně vytočilo a mi to jaksi nedělá dobře - a jemu ostatně taky ne, tak skončil řetěz pokusů "co matka ještě snese")a zatím marně hledám nějaký kanál komunikace o hranicích s druhorozenětem. Zdá se nám paličatější než prvorozeně. A to je paličaté nadprůměrně..., taková ta povaha "držák".

Snažím se vždycky inspirovat v partnerském čili manželském vztahu - ten náš je na konflikty asi relativně bohatý a já se snadno a rychle prudce rozčílím a snadno a rychle usmiřuji - tak si zkouším představit, jak bych konflikt, který mám s dětmi, řešila s mužem, nebo si vzpomenu, co už jsem se za ta léta praxe naučila - místo sprosté nadávky zavrčet, že mě fakt točí (a on je takovej, že nepokračuje - asi se mu taky nechce nechat se seřvat), pak většinou přichází nějaký vydejchávací time-out a pak se vysvětluje...
Nebo lovím v paměti, jak jsme se s mužem naučili si sdělovat důležité věci - např. ověřit, že druhý chápe a tak... no a tyhle principy se snažím používat i ve vztazích s dětmi. Naprosto příšerná mi přijde představa, že by vztah s chotěm byl tak zničenej, že bychom se navzájem trestali (to mně napadlo nad tou myšlenkou v Jak mluvit..., že trest v láskyplném a úctyplném vztahu nemá co dělat). Fuj. A tak se snažím s dětmi místo trestů o řešení a posun dál, asi jako v manželských sporech...

Nicméně mi přijde jako daný fakt, že nad dětmi rodiče fakticky mají moc. Jen to užívání, aby bylo s úctou ke všem zúčastněným (na rozdíl od autorů RaR si myslím, že úcta je neoddělitelnou součástí lásky a pokud to tak není, tak není v pořádku samotný základ vztahu).

Máte někdo představu, z čeho pramení autorita rodiče a jak by se měla projevovat (nechci to dávat jako téma a filtrovat balast), jak by se měl chovat člověk, který si je vědom, že tu autoritu i faktickou moc má? Už o tom dlouho přemýšlím.