Re: Děti znechucené výukou hry na nástroj

Řekla bych, že už je to dýl, cos chodila do ZUŠky. Myslím si, že se mnohde změnila spousta věcí, ale především záleží na učiteli. Správný učitel odhadne schopnosti svého žáka a vyslyší, kam by žák chtěl směřovat.

Já jsem jako dítě hrozně chtěla hrát na klavír nebo na kytaru a bohužel to nešlo, ze strany rodičů to bylo zbytečné. Manžel hrál šest let na klavír, jako dítě ho to příliš nebavilo, ono to cvičení je opravdu často nudná a útrpná práce, bohužel ale jako lidi jsme nastavení tak, že pokud to jako děti nepřekonáme nebo nemáme štěstí na učitele, v dospělosti se to už dohnat nedá. Manžel zálibu ve hraní našel až v pubertě, což už bylo taky dost pozdě, evidentně má ale talent, co mu bohužel chybí, je píle a trpělivost. Postupně se vybavil různými nástroji, na které hraje jen pro svoje potěšení a naše děti nějak přirozeně od cca šesti let začaly zkoušet postupně taky. Až poté, co se samy naučily spoustu písniček na klavír a hlavně na kytaru, kdy nadšeně vyhledávaly akordy a učily se písničky, poté co mladší v sedmi letech "vyfik" téměř v dokonalém, svižném rytmu Slavíky z Madridu, jsme si řekli, že by to chtělo nějakou cílenou výuku. Bohužel v ZUŠce je kytara výhradně klasická, nicméně na začátek je to určitě důležité, učitelka občas pro zpestření zapojí nějakou písničku a později může syn přejít třeba na elektrickou kytaru (zatím by jí neunes), která se v ZUŠce vyučuje taky. Ještě víc ho baví bicí, to mu jde naprosto samo. Přestože ho hra na nástroje baví, v momentě, kdy se ze hry stala povinnost ve formě pravidelného cvičení, už ho do toho někdy trochu tlačit musím. Nicméně jiná cesta není a když si pak s tátou společně zahrajou Deep Purply nebo Kryštofa, ještě si mezi sebou prohazují kytaru s bicíma, to je absolutní bomba a určitá satisfakce za tu "dřinu" v hudebce.