Re: Ohl. toho křičení...
Já jsem z ukřičený rodiny a vždy mi to vadilo a styděla jsem se za to, že celé sídliště vědělo, že jsme šmudly ušmudlaný, protože jsme si pověsili věci přes židli a né do skříně. ...ale zatím většinu života jsem projevovala podobný temperament.
Manžel je z rodiny nekřičící, ale pozitivně emotivní dokážou být až to někomu příjde ujeté. Třeba mojí mámě a abych naší rodině nekřivdila moje švagrová je teda taky pěkně uječená
(to jen kdybys to mami četla
)
Doma nekřičíme. S manželem sice míváme šarvátky, ale nikdy na sebe nezvyšujeme hlas. Zkusila jsem si to jen jednou a bylo zle. Manžel to nesnáší a já to nejen respektuji, ale zjistila jsem, že mi to náramně vyhovuje...
.
Od dob, co čtu moudré knihy, jak říká muj chot´ je to spíš on, kdo zaburácí mohutným hlasem nad nápady našeho společného potomka
.
Přikláním se k reakci výše. Zlatá střední cesta asi jest...
...ono je totiž křičení a křičení. Když zkřinu pro výstrahu a nebo když ječím 200stránkový román toho jak je díté nemožný, že se z něho zblázním a já nevím co, to mi příjde prostě zbytečné, k ničemu a nechci aby se tak někdo choval k mému dítěti
Odpovědět