Re: Životní zkušenosti dvojčat

Omlouvám se, že vám sem vpadám, ale možná k vám budu patřit, ještě to nemám potvrzené, ale možná tam ti dva špuntíci jsou...

Monči, to mě mrzí, jaký más pocit! Ale jak to čtu, jako bych četla o manželovi a jeho bratrovi.. Sice nejsou dvojčata, ale celý život bylo manželovi, coby mladšímu a "nešikovnějšímu" předhazováno, že brácha je lepší, chytřejší, chápavější.. prostě on je ten nej a manžel že je prostě jen nějaký vejškrab, kterého nikdo nemá rád.. stále mu dávali příklad - podívej, Pavlík už to a to dokáže, atd... Pavlík sem, Pavlík tam a Petr byl ten looser... Bohužel jeho brácha to vycítil a začal se k němu tak i chovat... povýšeně, nebratrsky... nebýt toho, že jsme se švagrovi postavila a zastala se nejdřív manžela a pak v jední situaci i tchýně, asi by se vztahy dali maximálně udržovat na bodu mrazu.. pak jim bohužel zemřel tatínek a od té doby jsou bratři jak se patří... ale proř museli téměř 30let vyrůstat v rodině, která upředňostňovala jednoho z nich? nepochopím, jak může mít rodič radši jedno dítě, protože je šikovnější a to drhý má jen aby se neřeklo, aby mohla matka zůstat doma další dva roky... já mam dva bráchy, každý jsme jiný, ale naši si neumí představit, že by jednoho z nás měli radši, protože třeba já jsem byla na VŠ, nebo že brácha má řidičák na všechno nebo že ten třetí rozumí PC....
takže tvému pocitu rozumím a přeji ti, aby si co nejdřív tento komplex uložila co nejhlouběji a užívala si, jaká si jedinečná a výjimečná bytost, maminka, manželka