Marianno,
já tě úplně chápu. Prolítla jsem pár příspěvků a názorů, mnohé jsou, jako bych je psala sama.
Přesně takhle jsem se cítila u prvního syna, nebyla jsem na tu změnu vůbec připravená, pořád jsem si představovala, jak budu miminko hezky vozit v kočárku a jak bude spinkat, ale ono ouha, že....je to nevyspání, nevypočitatelný řev, prdíky, do toho domácnost.....známe to všechny. Bohužel já jsem to všechno poznávala "za pochodu", neměla jsem tenkrát žádnou kámošku s dítětem a malý byl první vnouče do naší rodiny, takže jsem to neměla před tím kde a co odkoukat. Ani bych nevěděla, na co se mám nějaké zkušené matky zeptat, fakt hrůza. Kolikrát jsem se nechtěla vůbec probudit, seděla jsem zavřená doma...věděla jsem, že bych měla být šťastná, spokojená, ale místo toho jsem byla pořád smutná, zklamaná, zoufalá, že nemůžu nikam do obchodu s kočárkem, měla jsem myšlenky, že to celé bylo chyba, že jsem vůbec dítě neměla mít.....
Co mi nejvíc pomohlo - procházky s kočárkem, chodit co nejvíc ven, na chvilku se oprostit od toho, co všechno mi doma stojí za práci, zatímco malého musím hodiny houpat atakdále....
Jak šel čas, bylo to lepší a lepší, opravdu to není navěky, dítě roste, není to pořád mimino - ale ty začátky byly těžké, já bych řekla určitě tak první půlrok, ne-li déle.
U druhého syna jsem to měla o dost jinak - věděla jsem, co všechno to obnáší a vysloveně jsem se těšila, jak si odpočinu a budu zase vozit
....
Přitom oba porody, i ten první jsem měla v pohodě, bez nějakých problémů, i bolesti jsem snášela statečně, porod mi vůbec nepřipadal hrozný a zotavovala jsem se velice dobře - ale halt ta psychika, no
.....
Držím palce, bude líp, uvidíš!!!
Ale sama vím, jak je to těžký, ach jo...