Památce mé babičky

Dneska nám umřela milovaná babička v požehnaném věku 95 let. Nebyla to moje babi, ale mmého manžela. Přesto jsem jí milovala jako svojí vlastní. Zažila tolik režimů, žila ještě za France Josefa, zažila dvě války, protektorát, komunismus, demokracii. Byl to strašně vzácný člověk a hrozně moc mě toho naučila. Paradoxně pro ní už nepláču, už dlouho se s ní v duchu loučím a jenom jsem si přála, aby to nebylo s trápením. Naučila mě vařit a vždycky mě za všechno pochválila, hladila jsem jí a dávala jí pusu- protože to už starým lidem nikdo nedělá. Ona mě za to požehnávala a objímala mě. Požehnala oběma mým dětem. Naučila mě jak žít se starými lidmi a jenom díky ní jsem schopná žít s tchánovcema a vnímat to jako pozitivum. Naučila mě uvědomit si běh času, že všechno plyne a člověk by měl žít podle svých nejlepších schopností a svědomí jako kdyby měl za vteřinu umřít. Že city se mají projevovat okamžitě a vše špatné se má odpustit, protože zítra už nemusíme žít. Píšu to, protože se s ní nebudu moct jet rozloučit, je to několik set kilometrů a já zůstanu doma s nemocnými dětmi. Tak se loučím teď. Bylo by hezký se s ní jít rozloučit, ale věříím, že ona o mé lásce věděla a bude nad námi bdít.

Napadlo mě, třeba jste měl taky někdo takovou úžasnou babičku a hodně vás toho naučila. Takovou jak od Boženy Němcový, opravdovou pohádkovou. A co jste si od ní vzaly za moudra ? Dneska se všichni snaží žít od příbuzných co nejdál, ale já už třeba vnímám úzké soužití se staršími lidmi jako přirozený. A přála bych si, aby to tak měly i moje děti.

A omlouvám se za klišé pro ty komu to bude připadat patetický.