Re: Památce mé babičky

Taky jsem měla moc skvělou babičku, jezdili jsme k ní na prázdniny, když jsme byli s bráchou malí. Moc se nám tam líbilo, opékali jsme tam buřty, jezdili na kolech po vsi, chovali kočky. Prostě to, co v paneláku nešlo. Chodili jsme s ní vybírat brambory, na zahrádce si zaseli semínka, pak se o ně starali. Byla moc hodná, celý život se dřela jak v kravíně, teletníku, tak i doma na zahrádce. Od ní jsme měli vždycky domácí brambory, čerstvé jahody, třešně, jablka, hrušky. Umřela před třemi lety, když jsem čekala Adélku, ještě o Vánoce všem rozdělila dárky, počkala na výsledky amniocéntézy, dověděla se, že budu mít holčičku. A pak si klidně umře. Do dneška si říkám, jestli když umírala, tak jestli věděla, že už tu nebude. U postele měla mobil, mohla zavolat, že se něco děje, ale buďto to nestihla, nebo si říkala, že to přejde. Přešlo to a mně se to báli říct, aby se nestalo nic s miminkem. Pak v červnu 2008 malý našli v hlavičce nádor, celou dobu v nemocnici jsem říkala v noci babičce, ať Adélku hlídá, když já na chvilku usnu. S malou to dopadlo dobře, babička ji ochraňuje tam zezhora. Vím, že to co tu píšu, je pro někoho blbost, ale já to tak cítím, i když nejsem věřící v pravém slova smyslu, věřím, že babička nad námi drží ochrannou ruku pořád, jako kdybychom byli malí...