Dítě se šprajcne při odchodu tak moc, jak moc vy sama pospícháte

tak by mohl znít první Murphyho zákon o dětech a řekla bych pravdivej.

Alespoň to funguje i na všechny moje kamarádky. Nedávno jsme si uvědomily, že při oblíkání už automaticky začínáme být podrážděný a nastartovaný a musely jsme se tomu smát.

Ne vážně, taky to znáte ? Já chodím všude včas. Hromádky si připravuju večer, budím děti dostatečně brzo a počítám s "problémem" Ve chvíli, kdy se má dcera s předstihem začít oblíkat jí pokaždý nějak rupne v kouli a začne dělat blbiny. Vypadá to asi takto:

"Aničko jdi se oblíkat"
Andulka zapluje ke své hromádce a já se věnuju něčemu jinému
"Aničko oblíkáš se ? Jo oblíííkám" za dvě minuty kontrola, dcera nahá, hraje si s legem, spoďáry nasazený na hlavě, punčocháče okolo krku a nasazuje si všechny svoje prstýnky na prsty
"Aničko oblíkat, chceš jít přece do školky že jo ? " jo už jdu, co mi to říkáš, já se oblíknu, ale teď jsem přece princezna"

Kontrola za deset minut- dcera nahá, břicho pomalovaný fixkou, oblečení se válí v rohu. Já sama počítám do deseti, supím, syn nejlépe už oblečenej a našňupnutej jak starej dědek huláká dole spařenej v kočárku.
Dobře zvolím teda strašnej tón hlasu: "Anduloooooooooo my odcházíme, koukej se oblíknout"
"uááááá mamíííí já nejsem andula, co mi říkáš andula, uááááá"
"No dobře, tak my teda jdeme"
Odpovědí je jenom řev. Já supím, z uší mi stoupá pára, v duchu už jsem napočítala do sta.
Nakonec dceru oblíknu já, odcházím tak opocená, že se můžu jít rovnou převlíct, syn je mezitím dole v suterénu rudej jako čuník, dosáhnul již jistě na kolíčky a škodil. Nemluvě o tom, že jeho musím při oblíkání nejprve ulovit, potom znehybnit a potom násilně obléct, že celou dobu řve ven a nechcííííííííí a auuuuuu a hotovo.


Znáte ? A jaká je vaše teorie- proč to ty děti dělaj ? Jedno jako druhý, všechny co znám jsou podobný a při spěchu prostě neovlivnitelný. Když jsme s kámoškou spěchaly, obě jsme s klením naše tří a půl leté miláčky rvaly do punčocháčů a přísahaly dětem tvrdej režim.