Re: Dětství jako zážitková terapie

Ohledně kroužků....jako dítě jsem měla dvakrát týdně Sokola (a jako starší jsem ještě chodila pomáhat s dětičkama, takže klidně i 3x týdně), dvakrát týdně trénink biatlonu, výtvarku a strašně moc jsem toužila chodit do oddílu....na nic z toho mě nepřihlásili ambiciózní rodiče, do Sokola mě přitáhla ségra a já až do nějakých patnácti neměla důvod s ním skončit, ostatní jsem si našla a zařídila sama....

Ze čtyř dětí mám jedno stejné jako jsem byla já. Miluje kroužky, miluje organizovanou zábavu, v předškolním věku tedy chodila jen do Sokola (řekněme, že pro mě to byla alternativa k tomu MC, kdy jsem ji měla na hodinu ohlídanou a mohla se věnovat miminům nebo sobě), ale od školního věku má 6 - 10 kroužků týdně a fakt není sranda s ní dohadovat, co zredukovat....lítání osamotě po lese nebo po venku ji nějak nenaplňuje...

Tři zbylé jsou jiné, dvojčata baví hraní na nástroje, tak hrajou (ale světe div se, ne v ZUŠ, ale opravdu v kroužku pro zábavu a mně je úplně jedno, že to nebudou umět pořádně) a ta poslední je někdy mezi nimi a tou nejstarší, kroužky ji baví, ale spíš ty samotné činnosti než aby tam chodla kvůli těm lidem. Chodí také jen na to, na co sama chce.

Kroužky byly, jsou a budou. Někoho tento způsob trávení času baví víc, někoho méně...Řeči "rodiče dali dítě na deset kroužků" jsou zcela mimo, protože pro rodiče je každý kroužek zátěž. Pkud tedy rodič dítě na něco dává, je to třeba jeho oblíbený sport nebo chce podpořit nadání, tak ho dá do hudebky nebo na výtvarku....ale nikdy to ze strany rodiče není 5 nebo 10 kroužků . Ty děti, které jich tolik mají, tam chodí, protože chtějí a rodiče jim to mohou dopřát (časově i finančně).