Chirurgické vyšetření po pádu kojence z půlmetrové výšky

Před týdnem jsme absolvovali s naší téměř devítiměsíční poetické, pětihodinové kolečko po jedné okresní nemocnici.
V úterý skočila šipku z postele – cca půl metru – dopadla na všechny 4 a následně ťukla hlavou o zem.
Nedělo se nic, jen samosebou pláč, ale zornice ok, nezvracela, nebyla spavá...nic.
Pro jistotu jsme však dopoledne jeli k obvoďačce – holčička se vzbudila rozbolavělá při jakékoli manipulaci plakala.

Mudr nám napsala žádanku na chirurgické a neurologické vyšetření.

Na chirurgii nás poslali na RTG – pouze hlavy, takže jsem cizojazyčně hovořícímu chirurgovi sdělila, že mám podezření na úraz nějaké končetiny, jelikož příznaky svědčící o poranění hlavy (kromě boule) nemá, zato bolestivě reaguje na manipulaci.

Zároveň jsem předpokládala prohmatání bříška, hlavy apod.
Chirurg nejenže na dítě ani nesáhl a se mnou se skoro nebavil, pouze se tvářil, jako bych mu něco ukradla, ale v podstatě se na holku ani nepodíval.
Seděla mi celou dobu na klíně, skrčená, shrbená, nijak se neprojevující.

Mudr seděl, ťukal do klávesnice (odborný medicínský výraz ve zprávě „skočila šipku z postele“ nebo "jazyk plazí středem", když k němu seděla profilem a se zavřenou pusou, nekomentuju) a sdělil mi, že se musíme nechat hospitalizovat na pediatrii na observaci.
A psal dál.
Po překonání prvotního šoku (ani ne tak kvůli observaci, jako kvůli nesmírné aroganci a ignoraci)se odehrál tento rozhovor:

„Vy ji nevyšetříte?“
„Musíte tu zůstat na observaci“
„A vy ji nebudete vyšetřovat?!“
(laxní pohled na dítě): „Žádnou zjevnou zlomeninu nevidím a skrytou nepoznám. Rentgen hlavy je v pořádku“
„A myslíte, že na pediatrii případnou zlomeninu vypozorujou?“
Ťukání do klávesnice, žádná odpověď…
„Je nutné tu zůstávat – nemůžu ji pozorovat doma?“
„To si domluvte na pediatrii“
„A na pediatrii jí udělají chirurgické vyšetření?“
„Musíte tam zůstat na observaci“

Abych to zkrátila - čekala nás ještě hodina čekání na pediatrii, opět podobný rozhovor s pediatrem (vím samosebou, proč se musí dítě pozorovat a nemám nic proti - zvl. pokud člověk není od fochu, jde mi jen o přístup a o to, že ani když člověk od fochu je, nejedná se s ním jako s příčetným a zásadně se mu neodpovídá na pokládané dotazy).

Na pediatrii opět rozhovor jak na chytrovně:
Proč je nutná observace?
Protože vám malá spadla z postele.
Ano, ale PROČ ji musíte pozorovat?
Protože je nutné observovat.


Vyšetření bylo důkladnější, ale končetiny opět neprohmatal, ač jsem o svém podezření mluvila.

Neurolog byl v pohodě a nemluvil se mnou jako se slabomyslnou sockou, co hází dětma po zemi...
Na jeho dotaz, zda se máme vrátit na pediatrii, na který jsem odvětila, že je to na něm, co řekne, pravil:
"Já říkám DOMŮ, už jste tam měli bejt dávno!"


No a doma, když jsme se všichni po 6!!!! hodinách najedli a uklidnili, přišla naše kamarádka, co občas hlídá naše děti na to, že holčička bolestně reaguje na manipulaci s kolenem.
Řešili jsme to druhý den soukromým ortopedem.

Zkrátka za 5 hodin nebylo s to 5 mudrů zjistit, že má dítě v pytli kolínko a chirurg navíc dítě odmítl vyšetřit. Člověk by řekl, že když je na žádance "prosím o chirurgické a neurologické vyšetření", znamená to něco jiného, než ťukání do počítače a tři minuty snahy se na dítě ani nekouknout...

Ani snad nechci žádnou radu, jen by mě zajímalo, zda je to normální přístup a máme už vždy jezdit někam jinam...