Re: Dítě o dost povahově jiné, než matka

Liško, na základě vlastní zkušenosti ti mohu poradit snad to, aby ses snažila dceru maximálně akceptovat takovou, jaká je, a nesměrovat ji podle svého založení a svého vidění světa.
Já jsem také úplně jiná, než moji rodiče, a oni to obtížně přijímali a pořád se mě snažili formovat podle toho, co ONI viděli jako správnou cestu. Což jsem nesnášela a v pubertě jsem to někdy vnímala jako opravdu značné utrpení.
Asi to je dost běžné, každý si myslí, že jeho pohled na život je správný a že jeho povinností je vést i své děti k té "správnosti".
Mé vztahy s rodiči se nakonec urovnaly v dospělosti, když jsem se osamostatnila, rodiče se smířili s tím, že jsem hotový člověk s nárokem na vlastní názory, já jsem zase uznala, že každý dělá v roli rodiče to nejlepší, co umí, a má nárok na chyby.
Ta komunikace v pubertě se dá asi nejlépe zvládnout tím, že se rodič maximálně snaží vžít do dítěte, nejde na něj násilím, má svatou trpělivost a nadhled a smíří se s tím, že dítě má právo být úplně jiné, než by rodič chtěl