Re: Co přesně mám udělat, když budu mít podezření, že je nějaké dítě v mém okolí sexuálně zneužíváno (nebo jinak týráno)?

whitep - ono je to dost individuální a to hlášení příslušným orgánům by se mělo lišit případ od případu, je tam mnoho faktorů, na něž je třeba se ohlížet, proto dle mého názoru, nelze napsat striktní manuál. To, co může zachránit jedno dítě, může trvale poškodit dítě druhé.

Neexistuje ani striktní manuál na šikanu, na pomoc týraným seniorům nebo ženám.

Ale stohy papíru se na tato témata popsaly, to zase jo. Někdy celkem moudře, ale teoreticky umí pindat každý.

Na Nýrsku vidíme, jak to dopadá, když tu teorii někdo převede do praxe v obludném podání.

Na druhou stranu vím o mnohých případech týrání a zneužívání, kdy dítě marně volalo o pomoc, dokonce se i svěřilo a všichni ho poslali do háje. A byli to titíž lidé, kteří v jiném případě dokázali udělat humbuk kvůli modřinám, které mělo jiné dítě ze sportu.

Takže co je třeba?

V první řadě, v rámci prevence, pracovat se studenty, kteří se budou v budoucnu setkávat s lidmi: medici, zdravotní sestry, psychologové, sociální pracovníci a sociologové, pedagogové všeho druhu...
Studovala jsem různé pedagogiky i sociální práci na různých školách a nikde jsem se nedozvěděla nic o domácím násilí, co by se nedalo vyčíst z knížek a nikde jsem se nikdy nedozvěděla žádný "mustr", jak postupovat v takových případech. Jen jakési mlhavé informace a instrukce, nebo tak složitý postup, že to vše znemožňuje.

Co vím z praxe je fakt, že lidé mají veliké potíže s řešením problému, protože nemají ani ponětí o tom, jak udělat PRVNÍ KROK - a to ani oběti, ani pomáhající.
Pokud už něco vygooglí, velmi často se jim stane, že jsou odkázáni na jinou organizaci nebo je jim navržen postup, který je pro ně naprosto nepřijatelný.

V druhé řadě tedy mít nějakou instituci, kde by se shromažďovali odbORníci, kteří by VĚDĚLI.
Věděli by, kam dotyčného odborníka, nebo prostou mámu nebo dítě nebo nemocného seniora nebo bezdomáče... odkázat. Pokud možno jinam než do háje.
Věděli několik možných cest, kterými by se dotyční mohli ubírat.


Tím by se zabránilo hurá akcím a zrůdnostem a la Nýrsko, kde si oběť ponese trvalé následky, ať už byla či nebyla zneužívaná (nemyslím si totiž, že má ta holka pocit, že byla zachráněná - od cizí paní, co s ní divně mluvila ji už nepustili domů, 3x nebo kolikrát ji vyslýchali - ani nechci vědět, jakým způsobem, pak ten chaos, nejistota, strach...)


No a za stávajících okolností - to máš těžké.
Někdy zbrklé oznámení zaviní jen to, že se pro dítě nic nezmění, nebo je to ještě horší (případy tatínka prasáka - policisty, politika a tak podobně - nikdo nevěří ani dítěti, ani oznamovateli, vše se překroutí a ututlá)


Asi bych se šla poradit na sociálku, ale někam, kde bych věděla, že fungují normální lidé, což jsem asi s to zjistit.

Pak bych zkusila promluvit s rodičem - prostě jen promluvit.
Mezi námi - to je dost podstatné - i kdybych Bezděkové věřila to, co napsala ve fňukací obhajobě, pokud tedy nedělala logopedii, ale řešila komunikaci a hrála si na psychologa, je v tomto případě postup (pokud jde o dobrého psychologa/logopeda/poradce) takový, že NEJPRVE mluví s rodičem nebo rodiči dítěte a pak teprve chce vidět to dítě!!! To je nesmírně důležité.
Když pominu jednotlivé odborníky, postupuje tak třeba APLA.

Poté bych si na dítě vyžádala posudek třídního učitele, což lze (učitel však není povinen o dítěti cokoli psát)

Promluvila bych s pediatrem.

To vše lze zjistit během krátké doby - třeba hned po druhém sezení a netřeba ani čekat na to třetí.
Až když bych shromáždila podstatná fakta a měla v ruce i nějaká vyjádření jiných lidí, kteří se s dítětem setkávají, bych podklady předala sociálce. Opakuji, že podstatné podklady, nikoli kresbu prasete a oslíka s velkými ocasy.


Pokud bych postupovala jako běžný smrtelník, poradila bych se pouze na sociálce, jak postupovat.
Oni by neměli zajet do domácnosti, podívat se, jestli mají uklizeno a ustláno a zase vypadnout - oni by měli udělat to, co jsem psala výše - zapojit ostatní odborníky, vyptat se všech, včetně rodiny a teprve potom jednat.

Celé to může být otázka třeba jednoho pracovního týdne.

Ale je to utopie...