Znám,zažila jsem to samé,navíc kamarád to byl společný.Zažila jsem skoro to samé,až na fyzické násilí.
Ovšem po této události se naprosto vystupňovalo to psychické.
S odstupem času,po 11 ti letech můžu říct,že láska ke kamarádovi je jen únik,neřešení problémů svého vztahu,berlička.Jak rychle se společný kamarád z mého života vytratil,když vše prasklo.
Mezi mnou a manželem už se to zpátky v životě nedalo dokupy.
Žijeme dohromady v jednom domě,ale každý zvlášť.
Až ted,když už dítě odrůstá,to spěje k úplně oddělenému soužití,a já se na to moc těším.
Bohužel byly důvody,proč s jsem s ním zůstala.Finanace,bydlení,častá nemocnost dítěte,rodiče mi již zemřeli.Pokud bych si mohla podruhé vybrat,už bych to v životě neudělala.Nejlepší je ihned odejít,člověk si tím krátí akorát roky života.
Ale ted se vše k lepšímu obrací,dokonce i ty finanace se nějakým zázrakem ke mě dostaly
,takže se těším na budoucnost,která mě čeká.
I ten přítel,který mě miluje se v mém životě objevil,bohužel nechce děti,takže náš vztah neberu tak vážně,ale s rezervou.
Naučila jsem se být šťastná z maličkostí,nelpět na vztazích s muži,vážit si života atd.
Přeji Ti hodně štěstí a síly bojovat s nepřízní osudu,já věřila,že jednou to bude dobré a taky,že je