Odmalička odmítaná rodiči a touha po uznání

Matka chtěla a očekávala syna. Narodila jsem se však já. Vztah jsme měly vždy chladný. Žádné mazlení, povídání apod. S otcem to bylo ještě horší. Tvrdý a chladný přístup. Nadávky, ponižování, strohé zadávání úkolů a práce. Chová se tak ke mně stále. Mluví se mnou jen co musí. Omezuje se na nadávky, ponižování a výčitky.
Podle něj mám špatnou práci (ja jsem v práci spokojená po všech stránkách),špatně vychováváme děti, špatně vedu domácnost, mám nadváhu, špatné vlasy a intelekt dementa. Výsledek je nulové sebevědomí ještě teď, skoro ve 40, strach z toho, co udělám špatně nebo tak, jak jemu by se to nelíbilo.
Chodila jsem na psychoterapii a myslela jsem si, že už jsem v pohodě. Začaly se mi zdát sny o tom, jak mě otec za něco pochválí. Jak mluví o tom, že mě má rád.
Uvědomila jsem si, jak přes všechno,jak se ke mně chová, toužím po jeho projevu lásky a uznání. Jak moc mě mrzí, že nemáme hezký vztah. Dokonce jsem se snažila si s ním promluvit. Vysmál se mi. Udělal ze mně v podstatě blbečka, který si jiné jednání nezaslouží. Přes svůj věk a samostatnost, nejsem schopná se odsřihnout. Hovor s nim mě poznamená vždy na několik dnů.
Máte někdo radu, jak to vnitřně překonat a odstřihnout se psychicky?